Rt 2946/1927
I. K pojmu "tísně" ve smyslu § 2 čís. 1 zákona (cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák.). stačí třebas i jen pomíjející peněžní nesnáz, nutící dožadovati se úvěru.

II. Pojem "nápadného nepoměru hodnot plnění" je relativní; tento znak dlužno spatřovati všude tam, kde rozdíl mezi hodnotou plnění a vzájemného plnění je ve značném nepoměru k obyčejné, konretními poměry ospravedlněné hodnotě.

III. Věřitel, poskytující osobě jsoucí zřejmě v tísni nebo slabomyslné bez dostatečného zajištění zápůjčku třebas jen v nepatrné částce a jen na krátkou dobu, smí si dáti slíbiti a platiti odměnu přesahující úroky jinak obvyklé, hlavně vzhledem k risiku ztráty půjčené jistiny, avšak celková odměna, již si věřitel dá slíbiti nebo poskytnouti, nesmí nikdy dosáhnouti výše zakládající i podle konkretních poměrů nápadný nepoměr hodnot plnění.

IV. Trestné jednání jest dokonáno již v okamžiku, kdy si pachatel dal přespřílišné majetkové výhody slíbiti nebo poskytnouti; není třeba, by pachatel sám tyto výhody žádal.

V. V subjektivním směru se vyhledává, by pachatel úmyslně vykořisťoval tíseň (slabomyslnost atd.) způsobem v § 2 čís. 1 zákona uvedeným, což předpokládá vědomí pachatelovo o onom stavu dlužníkově a o nápadném nepoměru hodnot obapolných plnění.

( Rozhodnutí Zm II 48/27, 24.10.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost napadá rozsudek soudu prvé stolice pouze potud, pokud byl jím obžalovaný uznán vinným přečinem lichvy podle § 2, čís. 1 cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., spáchaným tím, že v letech 1918-1925 v Š. úmyslně při poskytování a prodlužování úvěru vykořisťoval tíseň Norberta A-a a Marie F-ové jakož i slabomyslnost Bedřicha S-a tím, že si dal slíbiti a poskytnouti vzájemné plnění, jehož majetková hodnota byla k hodnotě jeho plnění v nápadném nepoměru. Pokud stížnost namítá, že Norbert A. a Marie F-ová nebyli v tísni ve smyslu § 2, čís. 1 nařízení a že nešlo v žádném ze svrchu uvedených tří případů o nápadný nepoměr hodnot obapolných plnění po rozumu § 2, čís. 1 nařízení, nelze jí přiznati oprávnění.

Rozsudek zjišťuje v rozhodovacích důvodech, že Norbert A., tovární tkadlec v Š., žádal obžalovaného o poskytnutí zápůjčky 300 Kč na 14 dní a nabízel mu při tom sám vysoké úroky, že obžalovaný projevil ochotu jeho žádosti vyhověti, žádal však úroky 25 %, a že A., jenž peněz nutně potřeboval na zaplacení důchodkové pokuty, na tuto podmínku přistoupil a dal obžalovanému do zástavy oblek, klobouk a cestovní koš. Dále zjišťuje rozsudek v rozhodovacích důvodech, že Marie F-ová, vetešnice v Š., vypůjčovala si od obžalovaného opětně peníze, vždy nepatrné částky 5 Kč až 30 Kč, že peněz těch potřebovala do obchodu, protože šel špatně, a že si obžalovaný dal od ní slíbiti a platiti 25 % úroky z těchto zápůjček. Rozsudku nelze důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci, shledal-li za tohoto zjištěného stavu věci, že A. a F-ová byli v tísni ve smyslu § 2, čís. 1 cís. nařízení ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák.; neboť k pojmu tísně stačí třebas i jen pomíjející peněžní nesnáz, nutící dožadovati se úvěru a v souzeném případě šlo podle oněch rozsudkových zjištění alespoň o takovou nesnáz u A-a a F-ové. Pojem nápadného nepoměru hodnot plnění po rozumu § 2, čís. 1 nařízení je relativní; tento znak dlužno spatřovati všude tam, kde rozdíl mezi hodnotou plnění a vzájemného plnění je ve značném nepoměru k obyčejné, konkretními poměry ospravedlněné hodnotě. Podle toho dlužno sice připustiti, že věřitel, jenž poskytuje osobě jsoucí zřejmě v tísni neb osobě slabomyslné bez dostatečného zajištění zápůjčku, byť i jen v nepatrné částce a jen na krátkou dobu, smí si dáti slíbiti a platiti odměnu přesahující úroky jinak obvyklé, hlavně vzhledem k risiku ztráty půjčené jistiny, avšak zároveň nutno zdůrazniti, že celková odměna, již si dá věřitel slíbiti nebo poskytnouti, nesmí nikdy dosáhnouti výše, zakládající i podle konkretních poměrů nápadný nepoměr hodnot plnění. Nalézací soud neposoudil věc právně mylně, shledav nápadný nepoměr hodnot plnění v souzeném případě, v němž si podle skutkových zjištění rozsudkových obžalovaný dal slíbiti, pokud se týče také poskytnouti A-em 25 % úroky za 14 dní, tedy úroky, odpovídající úrokové sazbě asi 600 % za rok, dále S-em úroky, odpovídající asi 43 % úrokové sazbě za rok a F-ovou 25 % úroky za rok; neboť výhody, jež si dal obžalovaný podle toho slíbiti, pokud se týče poskytnouti, dlužno označiti za přílišné, i když se přihlíží k případným obtížím a výlohám, spojeným s inkasováním a vymáháním úroků a jistin a k případnému nebezpečí ztráty půjčených jistin, poněvadž by obžalovaný při normálním, se zásadami mravnosti a slušnosti a se zákonitými předpisy slučitelném využitkování jistin tu v úvahu přicházejících nemohl ani pomýšleti na tak vysoké úroky. Tvrdí-li stížnost v tomto směru, že 25 % úroky, jež si obžalovaný dal slíbiti A-em, znamenaly úrokovou sazbu za rok, nikoli pouze ze 14 dní, neprovádí uplatňovaného hmotněprávního důvodu zmatečnosti po zákonu; neboť nedrží se skutkových zjištění rozsudkových, jak by při správném provedení hmotněprávního důvodu zmatečnosti činiti měla, nýbrž vychází ze skutkového předpokladu nalézacím soudem nezjištěného, ba jím vyloučeného (§ 288, odst. druhý čís. 3 tr. ř.). Další, stížností v této souvislosti zdůrazňovaná skutečnost, že S. zapůjčené mu jistiny dosud nesplatil, je právně nezávažnou, poněvadž trestné jednání obžalovaného bylo dokonáno již v okamžiku, kdy si dal ony přespřílišné majetkové výhody S-em slíbiti nebo poskytnouti. Právně bezpodstatnou je také námitka stížnosti, že F-ová nabídla obžalovanému sama 25 %ní úroky; neboť ke skutkové podstatě přečinu, o nějž tu jde, se nevyžaduje, by pachatel přespřílišné majetkové výhody sám žádal.

Zmateční stížnost namítá také, že obžalovaný nejednal ve zlém úmyslu v § 2, čís. 1 nařízení předpokládaném. Ke skutkové podstatě přečinu lichvy ve smyslu § 2, čís. 1 nařízení se skutečně vyhledává, by pachatel úmyslně vykořisťoval tíseň (slabomyslnost atd.) způsobem tam uvedeným. Úmyslné vykořisťování tísně (slabomyslnosti atd.) způsobem v § 2, čís. 1 nařízení vytčeným předpokládá však vědomí pachatelovo o tísni (slabomyslnosti atd.) dlužníkově a o nápadném nepoměru hodnot obapolných plnění. Rozsudek, jenž se v rozhodovacích důvodech o úmyslu obžalovaného vůbec nezmiňuje, zjišťuje tam sice, že obžalovaný věděl o tísni Norberta A-a a Marie F-ové, nezjišťuje však, zda obžalovaný věděl také o slabomyslnosti Bedřicha S-a a nezjišťuje dále v žádném ze tří případů, o něž tu jde, zda byl si obžalovaný vědom nápadného nepoměru hodnot obapolného plnění. Následkem tohoto nedostatku skutkových zjištění po stránce subjektivní schází tu zjištění úmyslnosti vykořisťování tísně A-ovy a F-ové a slabomyslnosti S-ovy obžalovaným.

Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti.