Rt 2939/1927
Obvyklost "vychvalování" nabízeného zboží, jímž jest pouhé, třebas i důtklivě upozorňování na jeho skutečné přednosti a výhody, není překážkou, by nebylo takové jednání posuzováno s hlediska trestního zákazu, jehož skutkové předpoklady se naplnily (§ 197 tr. zák.), jde-li o vědomé a k majetkovému poškození kupujících čelící jich klamání, záležející v tom, že byly přikládány "nabízenému zboží" vlastnosti, kterých nemá.

Měla-li přednesená nepravda zamýšlený účinek a uvedla druhou osobu skutečně v omyl, t. j. vzbudila v ní s objektivní pravdou se neshodující představy o jakosti nebo mnohosti plnění, nabízeného smluvníkem za plnění vyžadované navzájem od klamaného, z kterýchžto představ klamaný pak vycházel, ku své škodě se rozhoduje, je tím otázka způsobilosti použitého prostředku k oklamání a tudíž náležitost lstivosti (jednání nebo předstírání) pro konkretní případ vyřešena skutečným sběhem událostí .

Náležitost "lstivosti" není naplněna každou, jakoukoli nepravdou o sobě, nýbrž vyžaduje, by mohla vyvolati v osobě klamaného omyl, při čemž se i na straně klamaného předpokládá činnost nejen vnímací, nýbrž i usuzovací.

( Rozhodnutí Zm II 242/27, 20.10.1927 )
Z odůvodnění:
Důvod zmatečnosti shledává stížnost v tom, že rozsudek spatřuje lstivé předstírání ve slibu obžalovaného Rudolfa N-e Antonii B-ové, že losy do vánoc jistě vhrají, a dále ve slibech obou obžalovaných téže poškozené jakož i Adolfu B-ovi, že jim budou po zapravení splátek vráceny veškeré peníze, jež zaplatili za losy. Stížnost upírá slibům těm lstivost, v onom směru proto, že každý člověk průměrného rozumu ví, že výhra losovní je věcí náhody, o B-ové pak že nebylo zjištěno, že je osobou mdlého rozumu, v druhém směru proto, že rozsudek sám prý zjišťuje, že B-ová sama četla prospekt losový a že B-ovi byl prospekt přečten a vyložen, takže oba poškození mohli snadno a neprodleně z prospektu seznati, že slib obžalovaných neodpovídá pravdě, zvláště když B-ovi rozsudek přiznává značný stupeň inteligence. Slova toho smyslu přicházejí v rozsudku jen tam, kde je uváděn obsah hájení se obžalovaných, rozsudek však, jenž jinak odmítá obranu obžalovaných, v tomto bodě k ní zvláštního stanovisko nezaujímá.

Zejména pak není v rozsudku zjištěno, že oba poškození mohli snadno a neprodleně z prospektů seznati, že slib obžalovaných neodpovídá pravdě. Námitkou po zákonu neprovedenou jest, alespoň z valné části, i námitka, že by u slibu, že odběratelům losů budou vráceny všechny peníze, jež za losy zaplatili, šlo leda o vychvalování nabídnutého zboží, jak je v obchodování obvyklo; neboť stížnost přehlíží, že nebylo zjištěno jen vychvalování nabídnutého zboží, jímž by bylo pouhé, byť i důtklivé upozorňování na jeho skutečné přednosti a výhody, nýbrž že bylo zjištěno o způsobu chování se obžalovaných a jeho jimi zamýšlených účincích mnohem více, totiž vědomé a za majetkovým poškozením kupujících se nesší klamání kupujících, záleževší v tom, že byly přikládány "nabízenému zboží" vlastnosti, kterých nemělo. Ani obvyklost takového "vychvalování" zboží - ostatně nezjištěná - nemohla by býti překážkou, by nebylo takové jednání posuzováno s hlediska trestního zákazu, jehož skutkové předpoklady se naplnily.

Zbývá tedy jen jediná námitka, jíž nelze předem vytknouti formální vadnost provedení. Je to námitka, podle níž každý člověk průměrného rozumu ví, že losová výhra je věcí náhody. Námitkou tou chce stížnost ujišťování obžalovaného N-e, že losy, nabízené Antonii B-ové, určitě do váno (1925) vyhrají, upříti povahu prostředku, způsobilého B-ovou oklamati. K témuž cíli čelí v podstatě i předchozí námitka o dalších výhodách přikládaných koupi losových skupin. Zmateční stížnost zřejmě poukazuje k tomu, že nauka i prakse soudní neuznávají náležitost lstivosti, vyžadovanou ke skutkové podstatě podvodu v základním ustanovení § 197 tr. zák., za naplněnu každou, jakoukoli nepravdou o sobě, nýbrž vyžadují, by nepravda svým obsahem nebo použitím uzpůsobena byla tak, by mohla vyvolati v osobě klamaného omyl, při čemž se i na straně klamaného předpokládá činnost nejen vnímací, nýbrž i usuzovací. To je podstata onoho požadavku, jemuž se dostalo formulace velmi různotvárné a začasté kvantitativně se rozcházející. Rozhodovati se mezi těmito theorematy a řešiti in abstracto otázku, zda a na kolik požadavkům toho kterého z nich je vyhověno nepravdami toho druhu, jako byly předneseny obžalovanými, je však zbytečno, jakmile je v souzeném případě zjištěno, že přednesená nepravda měla zamýšlený účinek a vskutku uvedla druhou osobu v omyl, t. j. vzdubila v ní s objektivní pravdou se neshodující představy o jakosti nebo mnohosti plnění, nabízeného smluvníkem za plnění vyžadované navzájem od klamaného, ze kterýchžto představ klamaný pak vycházel, ku své škodě se rozhoduje. Neboť tím je otázka způsobilosti použitého prostředku k oklamání a tudíž náležitost lstivosti (jednání nebo předstírání) pro konkretní případ vyřešena skutečným sběhem událostí. V souzeném případě rozsudek výslovně zjišťuje, že pro oba B-ovy byly sliby obžalovaných pohnůtkou k ujednání smluv a že by B-ovi smluv těch nebyli ujednali, kdyby nebyli uvěřili určitému ujišťování obžalovaného N-e (b. též konkludentním projevům J-ovým), že mohou podle své vůle dostati zaplacené částky zpět, a B-ová též, kdyby nebyla uvěřila tvrzení obžalovaného N-e, že na zakoupené losy do vánoc vyhraje.

Je tudíž v rozsudku kladně odpověděna i otázka příčinné souvislosti mezi jednáním a předstíráním obžalovaných a mezi rozhodnutím se obou poškozených.