Rt 2936/1927
"Hanobením" (§ 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.) jest každé úmyslné snižování vážnosti; může se projevovati v jakékoliv formě, výslovně nebo zahaleně, tvrzením určitých skutečností nebo bez uvádění jich; spadá sem i nadávka.

Skutková podstata § 14 čís. 5 zákona předpokládá v subjektivním směru, že úmysl pachatelův směřoval k hanobení a že si byl pachatel vědom, že hanobení jest způsobilé, by dalo podnět k porušení obecného míru v republice. Je-li zjištěno, že pachatel v rozhodné chvíli věděl, že výroky uzavírají v sobě hanobení, a že výroky ty přes to pronesl, je tím také zjištěno, že jednal v úmyslu směřujícím k hanobení (českého národa).

( Rozhodnutí Zm I 261/27, 20.10.1927 )
Z odůvodnění:
Stížnost namítá, že tu není objektivní skutkové podstaty onoho přečinu proto, že tu nešlo o "hanobení". Výrazy "Hunde", "Bagage", "Gesindel" jsou prý prostými nadávkami. Nadávky nejsou prý však "hanobením". "Hanobiti" znamená prý viniti jiného z opovržlivých vlastností nebo z opovržlivého smýšlení. Stížnost jest na omylu. S jejím výkladem pojmu "hanobení" nelze souhlasiti. Proti tomuto výkladu mluví již obecný význam slova, jenž je zřejmě širší. "Hanobením" jest každé úmyslné snižování vážnosti. "Hanobení" může se tudíž projevovati v jakékoli formě, výslovně nebo zahaleně, tvrzením určitých skutečností nebo bez jich uvádění, tedy i nadávkami. Vždyť i nadávky mají svůj pojmový obsah a také jimi může se dáti výraz nevážnosti a opovržení.

Dále namítá stížnost, že nalézací soud měl, zejména vzhledem k tomu, že obžalovaný byl podle rozsudkových zjištění podnapilým, zjistiti, že si byl toho vědom, že hanobí svými výroky český nárok tak, že to může snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír v republice. Rozsudek pokládá prý toto vědomí za prokázáno vzhledem k povaze hanobení. Objektivní způsobilost hanobení (patrně ku přivodění právě uvedených následků) není prý však totožnou se zlým úmyslem, jehož je třeba ke skutkové podstatě přečinu podle § 14, čís. 5 zákona na ochranu republiky. Rozsudek postrádá prý tudíž ve skutečnosti potřebných zjištění po stránce subjektivní. Rozsudek uvádí v rozhodovacích důvodech v tomto směru toto: "Že si obžalovaní byli vědomi, že tím (totiž oněmi výroky) hanobí český národ a že tím obecný mír (patrně v republice) může býti ohrožen, béře soud za prokázáno vzhledem k slovům, která byla (obžalovanými) pronesena."

Rozsudek, jenž nebéře za prokázáno, že obžalovaný byl tak opilým, že nevěděl, co činí, zjišťuje tudíž, jak ostatně stížnost sama připouští, ono vědomí, jež podle názoru stížnosti mělo býti v souzeném případě zjištěno. Ve skutečnosti lze usuzovati na vědomí pachatelovo o dosahu, účelu a možných následcích jeho výroku i z výroku samotného, zejména z jeho obsahu. Po stránce subjektivní je ve směrech stížností uvedených třeba zjištění, že úmysl pachatelův směřoval k hanobení českého národa a že si byl pachatel vědom, že hanobení jest způsobilé, by dalo podnět k porušení obecného míru v republice. Z rozhodovacích důvodů vysvítá, že rozsudek zjišťuje, že stěžovatel pronesl uvedené hanlivé výroky, ač věděl, že jimi hanobí český národ.

Podle toho zjišťuje rozsudek, že úmysl stěžovatelův směřoval k hanobení českého národa, neboť, je-li zjištěno, že tento obžalovaný v rozhodné chvíli věděl, že výroky tu v úvahu přicházející uzavírají v sobě hanobení českého národa a že tyto výroky přes to pronesl, je tím také zjištěno, že jednal v úmyslu směřujícím k hanobení českého národa.