Rt 2934/1927
I. "Věcmi" ve smyslu zákona jsou věci hmotné i nehmotné, zejména i práva a pohledávky; "předmětem majetkovým" jest vše, co je v době vedené nebo hrozící exekuce dlužníkovým vlastnictvím. Předmětem zmaření exekuce mohou býti pouze takové věci nebo předměty, na něž lze podle příslušných předpisů vésti exekuci.

II. Nárok na povinný díl, který by příslušel pachateli podle dotyčných zákonných předpisů teprve po smrti jeho posud žijících rodičů, není majetkem (majetkovým předmětem) ve smyslu zákona.

( Rozhodnutí Zm II 87/27, 17.10.1927 )
Z odůvodnění:
Skutkovou podstatu přečinu podle § 1 zákona ze dne 23. května 1883, čís. 78 ř. zák. shledal nalézací soud podle rozsudku v tom, že se obžalovaný v úmyslu, by zmařil uspokojení svých věřitelů, Stanislava Š-y a Ludmily Š-ové, za exekuce, vedené Ludmilou Š-ovou a hrozící se strany Stanislava Š-y, vzdal předmětů majetkových, totiž povinného dílu po rozumu §§ 762 a násl. obč. zák., při čemž způsobená škoda převyšuje 100 Kč. Podle rozsudkových důvodů záleželo toto vzdání se povinného dílu obžalovaným v tom, že se v notářském spisu ze dne 29. července 1926, jímž jeho rodiče Josef a Barbora Z-ovi postoupili svoji selskou usedlost čís. 53 v B. za 41.000 Kč jeho nevěstě Anežce M-ové, vzdal současně veškerých dědických nároků na příští pozůstalost po svých rodičích. Zmateční stížnost obžalovaného je v právu již, pokud namítá, že nárok na povinný díl, který by příslušel obžalovanému podle dotyčných zákonných předpisů teprve po smrti jeho až posud žijících rodičů, není majetkem, majetkovým předmětem ve smyslu zákona o maření exekuce. Jako předměty, ohledně nichž lze se dopustiti zmaření exekuce, jsou v § 1 zákona uvedeny jednak věci movité nebo nemovité, jednak předměty majetkové. "Věcmi" ve smyslu zákona jsou arci kromě věcí hmotných i věci nehmotné, zejména i práva a pohledávky, "předmětem majetkovým" pak jest rozuměti vše, co je v době vedené nebo hrozící exekuce dlužníkovým vlastnictvím. Samozřejmě mohou býti předmětem zmaření exekuce pouze takové věci nebo předměty, na něž lze podle příslušných předpisů vésti exekuci.

Nárok, jehož se podle rozsudku v souzeném případě obžalovaný vzdal, neodpovídá ani jednomu ani druhému z uvedených pojmů zákonných. Že v něm nelze spatřovati právo (pohledávku) nebo vůbec "věc" (nehmotnou) ve smyslu zákona, uznává nepřímo sám rozsudek tím, že se ve svých úvahách snaží dovoditi jen, že tu jde o "majetkový předmět" po rozumu zákona o maření exekuce. Než také tato snaha rozsudku míjí se cíle především již proto, že, pokud osoba, po níž jejím nepominutelným dědicům (§§ 762, 763 obč. zák.) vzejde svého času zákonný nárok na díl povinný, žije, tento pozdější na smrti řečené osoby závislý a jí teprve vzniknouti mající nárok netvoří součást majetku nepominutelného dědice; vždyť osobám, jež přicházejí v úvahu jako (příští) nepominutelní dědicové určité osoby, nepropůjčuje zákon pro dobu, pokud tato osoba, povinná obdařiti je v posledním pořízení dílem povinným (§ 762 obč. zák.) žije, nižádných prostředků, jimiž by jim bylo lze buď předem překaziti nebo dodatečně učiniti bezúčinnými kroky nebo opatření řečené osoby, mající v zápětí, že se onen jejich příští nárok na díl povinný buď vůbec rozplyne v niveč nebo bude aspoň ve svém rozsahu zmenšen. Ani nepominutelný dědic, který za života osoby, povinné podle zákona zanechati mu díl povinný, zví o jejím posledním pořízení, zkracujícím ho v tomto jeho nároku, nemá zákonné možnosti odporovati takovémuto pořízení po čas života zůstavitelova; z dotyčných zákonných předpisů vychází naopak na jevo, že své nároky na díl povinný může nepominutelný dědic uplatňovati teprve za pozůstalostního řízení, že právního významu vůbec a povahy právního nároku zvlášť nabývá jeho "nárok" na díl povinný teprve, když po smrti zůstavitele, povinného zanechati mu díl povinný, vyjde na jevo, že byl v posledním pořízení bez zákonitých podmínek vyděděn nebo ve svém povinném dílu zkrácen.

Ze všech těchto úvah je zjevno, že stejně jako nárok na příští pozůstalost vůbec ani nárok na příští díl povinný není po dobu života zůstavitelova, pokud se týče osoby, povinné podle zákona zanechati někomu díl povinný, součástí majetku příštího (nepominutelného) dědice, že tu v oné době nejen nejde o právo (pohledávku), odpovídající zákonnému pojmu "věci", nýbrž že v úvahu nepřichází tu ani "majetkový předmět" ve smyslu zákona. Řečené "nároky" nejsou po onu dobu ničím více než pouhou nadějí, pouhým očekáváním, jakýmsi čekatelstvím, nejsou tudíž ani možným předmětem vedení exekuce, ať již exekuce na peněžní pohledávky ve smyslu §§ 290 a násl., nebo na jiná majetková práva podle §§ 330 a násl. ex. ř. Na díl povinný lze vésti exekuci teprve po smrti zůstavitelově, pokud se týče za pozůstalostního řízení a to v případě, když nepominutelný dědic, posledním pořízením vyděděný nebo v něm mlčením pominutý, sám svého nároku na díl povinný neuplatňuje. Nárok na příští díl povinný nepodléhá exekuci již proto, že tu jde o právo, které, jak podstatou svých úvah připouští vlastně i sám rozsudek, v budoucnosti snad teprve "nastane". Nejde tu prostě o součást dlužníkova majetku, dosažitelnou pro jeho věřitele, o věc nebo předmět, na něž by bylo lze vésti exekuci.

Jelikož však podle shora vytčené zásady lze se maření exekuce dopustiti pouze ohledně takových věcí nebo majetkových předmětů, které jsou možným předmětem vedení toho neb onoho druhu exekuce ve smyslu exekučního řádu, je patrno, že rozsudkem, který prohlašuje nárok na příští díl povinný za majetkový předmět ve smyslu § 1 zákona o maření exekuce, byl zákon porušen.