Rt 2932/1927
I. Výraz "skutečné násilné vztažení ruky" nemíní se v § 81 tr. zák. doslovně, nýbrž jest jím na rozdíl od násilí, pozůstávajícího v pouhé vyhrůžce, rozuměti každé násilí, směřující proti osobě vrchnostenského orgánu, má-li jím podle úmyslu pachatelova býti zmařeno nebo vynuceno úřední jednání; není třeba, by se násilí za všech okolností dotklo vrchnostenské osoby, nýbrž stačí každý útok na tělo vrchnostenské osoby, třebaže se minul cílem a se nezdařil; i nezdařený násilný útok na vrchnostenskou osobu není pouhým činem vedoucím ke skutečnému vykonání odporu, nýbrž již samým zprotivením se skutečným násilným vztažením ruky a proto činem dokonaným.

II. Jde o násilné vztažení ruky ve smyslu § 81 tr. zák., rozběhl-li se pachatel proti vrchnostenské osobě, by ji nárazem svého rychle se pohybujícího těla k zemi strhl a znemožnil tak její úřední výkon.

( Rozhodnutí Zm I 469/27, 15.10.1927 )
Z odůvodnění:
Stížnost namítá, že skutková podstata zločinu podle § 8 1 tr. zák. není proto dána, poněvadž prý schází nejpodstatnější znak tohoto zločinu, totiž skutečné násilné vztažení ruky se strany obžalovaného a o nějaké vyhrůžce nemůže býti vůbec řeči. Rozsudek sám prý zjišťuje, že se obžalovaný kontrolora Jana T-a vůbec nedotkl, ba k němu se ani nepřiblížil, tudíž se ho dotknouti a nějakého násilí proti němu ani použíti nemohl. A právě tím, že zákon nepoužívá jen výrazu "násilí", nýbrž mluví o skutečném násilí, dává prý zřejmě na jevo, že pouhá obava, že by mohlo býti použito násilí, nestačí ke skutkové podstatě zločinu podle § 81 tr. zák., zvláště když v souzeném případě nebyl vůbec žádný útok podniknut.

Stížnost je bezdůvodna. Nalézací soud zjišťuje, že obžalovaný, zpozorovav, že podloudnice jsou v nebezpečí, že budou finančníky dopadeny, pádil náhle ve zřejmém úmyslu, aby oněm ženám útěk přes hranice umožnil a pašované zboží zachránil, šikmo na kontrolora T-a, by na něho narazil a ho k zemi strhl a že jen následkem toho, že byl svědkem holí odražen, se ho nedotkl. Podle toho přiblížil se obžalovaný k úřednímu orgánu a byla tu stížností postrádaná možnost a právem shledal nalézací soud již ve zjištěném jednání obžalovaného skutkovou podstatu zločinu podle § 81 tr. zák.

Zrušovací soud vyslovil již, že výraz "skutečné násilné vztažení ruky" nemíní se doslovně, nýbrž že jím na rozdíl od násilí, pozůstávajícího v pouhé pohrůžce, dlužno rozuměti každé násilí, směřující proti osobě vrchnostenského orgánu, má-li jím podle úmyslu pachatelova býti zmařeno nebo vynuceno úřední jednání, a že není třeba, by se násilí za všech okolností dotklo vrchnostenské osoby, nýbrž že stačí každý útok na tělo vrchnostenské osoby, třebaže se minul cílem a se nezdařil; že proto i nezdařený násilný útok na vrchnostenskou osobu není pouhým činem vedoucím ke skutečnému vykonání odporu, nýbrž již samým zprotivením se skutečným násilným vztažením ruky a proto činem dokonaným.

V souzeném případě sluší skutečné násilné vztažení ruky, jemuž odpovídá každý čin, předsevzatý s vynaložením tělesné síly a značící odpor, směřující přímo nebo nepřímo proti osobě, chráněné ustanovením § 68 tr. zák., spatřovati v tom, že se obžalovaný rozběhl proti vrchnostenské osobě, by ji nárazem svého rychle se pohybujícího těla k zemi strhl a znemožnil tak její úřední výkon. Na toto rozběhnutí se, provedené v onom úmyslu, sluší pohlížeti jako na útok a zprotivení se, podniknuté s vynaložením tělesné síly a směřující proti vrchnostenské osobě, která byla jednáním obžalovaného postavena před volbu, buď odpor s vynaložením fysické síly odkliditi neb od výkonu služby upustiti.