Rt 2930/1927
Příčinná souvislost není přerušena tím, že škodný výsledek nastal jen spolupůsobením vedlejších okolností, za nichž byl trestný čin spáchán; podle § 335 tr. zák. stačí, bylo-li nebezpečí, jinak již dané, zvětšeno jednáním (opomenutím) pachatelových.

( Rozhodnutí Zm II 196/27, 14.10.1927 )
Z odůvodnění:
Závěr nalézacího soudu, že se obžalovaný tím, že nedal včas znamení houkačkou, dopustil jednání, o němž musil seznati, že se jím může přivoditi nebezpečí pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí, je tedy po právní stránce bezvadným a zbývá jen ještě otázka, zda bylo opomenutí to v příčinné souvislosti s úrazem Stanislava H-y. Zmateční stížnost klade na tuto otázku hlavní důraz, tvrdíc, že by nebylo došlo k úrazu, kdyby byl H. dbal předpisů proň závazných. Než v tomto směru zjistil nalézací soud, že poškozený, kdyby byl obžalovaný dal znamení houkačkou mohl tím býti včas varován a podle toho se zaříditi, čímž nalézací soud jasně vyslovil, že v opomenutí obžalovaného, záleževším v tom, že dal naposledy výstražné znamení u školní budovy l-ské a pak - projížděje další trať v délce asi 200 kroků od školy až k počátku zatáčky silnice - již znamení houkačkou nedával, spatřuje jednu z příčin srážky, za niž obžalovaný zodpovídá z důvodu vlastní nedbalosti, jsoucí s úrazem v příčinné souvislosti, jak po té v rozsudku také výslovně bylo uvedeno.

Závěr ten jest závěrem skutkovým. Že opomenutí obžalovaného nebylo jedinou příčinou srážky, nýbrž že při úrazu spolupůsobilo jako další příčina nedbalé jednání poškozeného samého - a dlužno připustiti, že tu šlo o hrubou, ba velmi hrubou jeho nedbalost, - nemůže nic změniti na trestnosti činu obžalovaného. Neníť podle povšechné zásady příčinná souvislost přerušena tím, že škodný výsledek nastal jen spolupůsobením vedlejších okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, a podle § 335 tr. zák. stačí, bylo-li nebezpečí, jinak již dané, zvětšeno jednáním (opomenutím) pachatelovým. Stížnost obžalovaného jest podle toho, co uvedeno, neodůvodněna i bylo ji proto zavrhnouti.