Rt 2921/1927
I. Vyhrůžka ve smyslu § 98 b) tr. zák. nemusí označiti určité zlo, jímž hrozeno; při povšechné vyhrůžce nemusí se soud vysloviti určitě, kterým zlem obžalovaný skutečně hrozil, stačí, když soud zjistí, že bylo hrozeno jedním ze zel v § 98 tr. zák. rovnocenně vyznačených, aniž by bylo nezbytně třeba toto zlo jednotlivě určovati.

II. "Skutečným násilím" jest každý útok čelící (obzvláště) proti tělesné neporušenosti napadeného; není třeba, by tato byla skutečně porušena (hozený kámen nezasáhl).

( Rozhodnutí Zm I 152/27, 8.10.1927 )
Z odůvodnění:
Po stránce hmotněprávní uplatňuje stížnost, že hození dvou kamenů, z nichž žádný nezasáhl osoby, na něž bylo hozeno, nelze podřaditi pod pojem skutečného násilí; jak tento čin, tak i projev "nestydíte se dělati stávkokazy, když to nepůjde takhle, tak to půjde jináč", jsou prý příliš slabé intensity, než, by se daly zahrnouti pod ustanovení tak přísné, jakým jest § 98 tr. zák., mohlo by tu v obou případech jíti nanejvýše o zlé nakládání, pokud se týče vyhrůžku újmou na těle (po rozumu zákona o útisku); uvedený projev nedosahuje prý však ani kvalifikace hrozby újmou na těle, cti nebo svobodě a jde v něm spíše o beztrestné, třebas unáhlené vyjádření pobouřeného účastníka stávky. Námitky jsou pochybeny. Stížnost tedy stojí na stanovisku, že výrok obžalovaného nebyl takového rázu a intensity, že by mohl zakládati skutkovou podstatu zločinu podle § 98 tr. zák.

Tu pak je ovšem pravda, že nalézací soud, zjišťuje výrok obžalovaného pronesený dne 2. září 1926 k Antonínu Č-ému, Josefu S-ovi a Emilu N-ému "když to nepůjde takhle, tak to půjde jinak", nezjišťuje výslovně, jakým určitým zlem bylo hrozeno. Zrušovací soud nestotožňuje se však s názorem projeveným obhájcem obžalovaného při zrušovacím líčení, že vyhrůžka musí označiti určité zlo, jímž hrozeno, a že při tak povšechné vyhrůžce obžalovaného bylo povinností nalézacího soudu, by se určitě vyslovil, kterým zlem obžalovaný ve skutečnosti hrozil, kdyžtě zákon v § 98 b) tr. zák. jen vyhrůžku ublížením na určitých statcích, na těle, svobodě, cti nebo majetku béře za způsobilý podklad zločinu vydírání.

Než na nalézacím soudu nelze žádati, by určitě zjišťoval něco, co na základě materiálu po ruce jsoucího nemůže zjistiti. Zkoumati jest toliko, zda to, co v případě tom soud skutečně zjistil, stačí, by skutek obžalovaného podřaděn byl pod zákon, jehož naň použito. Rozsudek vyslovuje, že stěžovatel (oním projevem) vyhrožoval ublížením na těle, nebo cti, nebo majetku; při všeobecnosti vyhrůžky obžalovaného nebyl nalézací soud ani s to, by více zjistil. Uznává-li zákon pohrůžku ublížením na kterémkoliv z těchto tří statků za způsobilou, by založila zločin vydírání podle § 98 b) tr. zák., stačí úplně, když soud zjistí, že hrozeno jedním ze zel v § 98 tr. zák. rovnocenně vyznačených, aniž nezbytně třeba, toto zlo jednotlivě určovati, to tím méně, an zákon sám neodvozuje závažnost pohrůžky z důležitosti zla, jímž bylo hrozeno, nýbrž i z okolností a osobní povahy ohroženého. Nalézací soud zjistil, že vyhrůžka obžalovaného byla taková, že mohla v tom, komu vyhrožováno, vzbuditi důvodnou obavu, při čemž poukazuje netoliko na zlo, jímž bylo hrozeno, nýbrž i na okolnosti, za nichž obžalovaný výroku užil.

Obžalovaný působil totiž podle zjištění nalézacího soudu na dělníky, kteří chtěli pracovati, by od tohoto svého úmyslu upustili, tak, že je do práce i z práce musili doprovázeti četníci. Správnost zločinné kvalifikace projevu má vliv i na kvalifikaci druhého skutku, totiž na hození kamenů. Dlužno sice přes námitku stížnosti přisvědčiti názoru rozsudku, že ve skutku tom jest shledati skutečné násilí, jímž jest každý útok, čelící (obzvláště) proti tělesné neporušenosti napadeného. Není třeba, by jím byla tělesná neporušenost skutečně porušena, a nezáleží na tom, že kameny stěžovatelem hozené nezasáhly osoby, na něž byly namířeny. Rozlišuje-li zákon v § 98 mezi skutečným násilím a vyhrůžkou, činí tak, by postihl jak útoky přítomné, tak i útoky budoucí, přesněji řečeno, jak způsobení zla, tak i jeho opovězení. To i ono jest ustanovením tím stíháno jako nátlak na cizí vůli a nátlak na cizí vůli nastane při útoku na tělesnou neporušenost již tím, že se předsebéře, nikoliv teprve tím, že se podaří alespoň potud, že útok zasáhl tělo osoby, na niž útočeno.

Avšak v neprávu jest rozsudek, předpokládaje, jak z úvah o výměře trestu patrno, že šlo v projevu a v házení kamenů - o různé, samostatné činy, z nichž dlužno každý zvláště hodnotiti. Stěžovatel učinil projev, jeda na kole okolo Č-ého, S-a a N-ho, vešel pak do verandy hostince v M. B. a hodil kameny na řečené dělníky, jakmile k hostinci došli. Učinil tedy skutečné násilí těmže osobám, jímž svědčila i vyhrůžka bezprostředně před tím pronesená. Jak osobami napadených, tak i časově a co do účelu a poněkud i místně byly výhrůžka a skutečné násilí ve vzájemné souvislosti a dlužno je proto pokládati za složky uskutečňování téhož zločinného rozhodnutí, t. j. za skutek jednotný. Je-li tomu tak, nelze kvalifikovati jednu složku jednotného skutku jako zločin, druhou jako pouhý přestupek; zločinná kvalifikace vyhrůžky má za nutný důsledek i zločinnou kvalifikaci připojeného k ní skutečného násilí. Byla-li ostatně způsobilou vzbuditi důvodnou obavu již pouhá vyhrůžka, bylo způsobilým přivoditi tento duševní účinek tím více hození kamenů k vyhrůžce pak přistoupivší.

A právě touto kvalitou a intensitou použitých prostředků liší se vydírání od pouhého útisku, jak vyplývá jasně již z porovnání doslovu toho i onoho zákonného předpisu. Neodůvodněnou stížnost bylo proto zavrhnouti.