Rt 2920/1927
I. Předpokladem subjektivní viny ve smyslu § 51 zákona ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák. je vědomost obviněného o jsoucnosti cizího práva původcovského ohledně díla, na něž se jeho činnost vztahuje; pachatel musí si býti dále vědom, že jeho disposice tímto dílem stala se neoprávněně, t. j. bez přivolení původce (jeho právního nástupce) neb osoby oprávněné hájiti jeho práva. I když pachatel nevěděl o jsoucnosti cizího práva původského, stačí přece k naplnění pojmu vědomosti, pomýšlel-li na možnost takové skutečnosti a rozhodl-li se přes to nedbati případného cizího práva a jednati způsobem, znamenajícím zásah. K tomuto eventuálnímu zlému úmyslu jest tu však třeba, by obviněnému alespoň vskutku vzešly pochybnosti co do případné jsoucnosti cizího práva původského. Toho tu není, nedá-li se tvrditi více, nežli že by byly v pachateli za náležité a povinné pozornosti v dotyčném směru mohly pochybnosti vzniknouti, po případě že by byly vzejíti musily, kdyby byl za věcí dále šel a čeho třeba vyšetřil. V tom pak, že pachatel nesledoval, kam vedou průtahy, a nedošel tedy ve své vnímací a usuzovací činnosti ohledně daných okolností tak daleko, by v jeho mysli byly vytanuly alespoň pochybnosti, jimiž by se byl dal odraditi od svého záměru nebo jichž by se byl rozhodl nedbati, bylo by lze shledati jen nedbalost, jež však pro subjektivní skutkovou podstatu přečinu § 51 zákona nestačí.

II. Vyvinění nevědomostí o cizím právu původském může míti místo nejen co do jsoucnosti (vzniku, trvání, převodu) cizích práv původských (zejména také v určité osobě) v užším slova smyslu, nýbrž i co do způsobilého předmětu takových práv jakožto podmínky jejich vzniku; nelze proto vyloučiti obranu, že obviněný nejen nevěděl o cizím právu původském, nýbrž ani, že na ně nepomyslil, nepokládaje předmět za takový, by ohledně něho vůbec mohlo původské právo vzniknouti.

III. Otázka, zda jde v tom kterém výtvoru o dílo umělecké (umění výtvarného), jest otázkou skutkovou.

( Rozhodnutí Zm II 490/26, 7.10.1927 )
Z odůvodnění:
Objektivní vinu obžalovaného shledává obžaloba v tom, že napodobil soukromým obžalobcem podle uměleckých originálů vydávané obrázky jeslí a oblékacích panenek a rozprodával (odbýval) tyto napodobeniny. Není sporno, že taková činnost spadala by pod hledisko § 37 zákona o právu původ. ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák., jehož ustanovení jsou v souzeném případě směrodatná, znamenajíce disposici, vyhraženou výlučně původci (jeho právnímu nástupci). Disposice taková zakládá, stala-li se bez přivolení původcova (jeho právního nástupce), vsáhnutí do práv původcových (§ 21 zák. o pr. pův.) a vsáhnutí takové je přečinem podle § 51 zák. o pr. pův., stalo-li se vědomě.

Náležitost vědomosti zásahu vyžaduje, by se vědomí pachatelovo a podle zásad o přičítatelnosti také jeho vůle vztahovaly na veškeré skutečnosti, pro něž čin nabývá povahy zásahu ve smyslu § 51 zák. o pr. pův. Úmysl pachatelův musí se vztahovati na veškeré znaky pojmu zasažení do práva původcova. Předpokladem subjektivní viny ve smyslu § 51 zák. o pr. pův. je tedy vědomost obviněného o jsoucnosti cizího práva původského k dílu, na něž se jeho činnost vztahuje; pachatel musí si býti dále vědom, že jeho disposice s tímto dílem děje se neoprávněně, bez přivolení původcova (jeho právního nástupce) neb osoby oprávněné hájiti jeho práva. I když pachatel nevěděl o jsoucnosti cizího práva původského, stačí přece k naplnění pojmu vědomosti, pomýšlel-li na možnost takové skutečnosti a rozhodl-li se přes to nedbati případného cizího práva a jednati způsobem, znamenajícím zásah. Neboť i tu chtěl a zamýšlel, byť, nejsa si jist objektivním stavem věci, to a tak, co a jak by chtěl a zamýšlel ten, kdo by o cizím právu původském věděl, a nebyla by ho tudíž od jeho jednání zdržela ani jistota o skutkové a právní situaci. Bylo již řečeno, že pro přičítatelnost vědomého zásahu je třeba, by nebyl zjištěn nedostatek vědomí pachatelova ohledně žádné ze složek pojmu jsoucnosti cizího práva původského.

Poněvadž právo původské, tak, jak je zákonem uznáváno, vymezeno a chráněno, může tu býti jen ohledně předmětů určité povahy (§§ 1 až 5 zák. pův.) dlužno připustiti, že vyvinění tvrzením nevědomosti o cizím právu původském může míti místo nejen co do jsoucnosti (vzniku, trvání, převodu) cizích práv původských (zejména také v určité osobě) v užším slova smyslu, nýbrž i co do způsobilého předmětu takových práv jakožto podmínky jejich vzniku. Nelze tedy logicky vyloučiti obranu, záležející ve tvrzení, že obviněný nejen nevěděl o cizím právu původském, nýbrž ani na ně nepomyslil, nepokládaje předmět, ohledně něhož se soukromý obžalobce domáhá ochrany svého původského práva, za takový, by ohledně něho vůbec mohlo právo původské vzniknouti. Tak se také v podstatě hájil obžalovaný a touto obranou byl dán směr úvahám rozsudku. Nezkoumaje dále objektivní stránku činu a neřeše zejména otázku, od prvopočátku spornou, zda vůbec byly návrhy obrázků soukromým obžalobcem vydaných a obžalovaným napodobených a rozprodávaných díly uměleckými, čímž patrně je míněno, zda byly díly umění výtvarného, sprošťuje nalézací soud obžalovaného pro nedostatek skutkové podstaty přečinu podle § 51 zákona o právu původském po stránce subjektivní. Dospěl ku přesvědčení, že si obžalovaný nebyl vědom, že jde o umělecké dílo; shledal dále, že tu nejde ani o eventuální zlý úmysl (dolus eventualis).

Stížnost, vycházejíc z určitého pojetí díla uměleckého (jakožto základní hodnoty propůjčující výtvoru náležejícímu do skupiny příkladů uvedených v § 4 pod čís. 6 zák. o pr. pův. ochranu tohoto zákona) shledává a dovozuje, že znalci S a T. nevycházeli z tohoto prý správného pojetí, nýbrž kladli na "dílo umělecké" požadavky přesahující měřítko zákonné, a že jen tímto omylem dospěli k posudku upírajícímu obžalobcovým archům povahu díla uměleckého. Zda má zmateční stížnost v tomto směru pravdu, lze s hlediska případu ponechati stranou. Zákon sám díla uměleckého nedefinuje. Nepraví, kdy, za kterých podmínek a náležitostí je ten který výtvor těch skupin, které uvádí (příkladmo) v naznačené stati, dílem umění, zejména také výtvarného. Rozřešiti otázku tu pro sporný případ zůstavuje zákon praksi soudní. Nejde tedy po této stránce ani v konkretním rozhodnutí o otázku právní, o otázku řešenou in abstracto v zákoně, tak, že by bylo na soudě, by svoje rozhodnutí přizpůsobil předpisům neb aspoň zásadám zákonných pravidel. Jde tu v té příčině o otázku skutkovou, zůstavenou k posouzení a rozhodnutí soudu nalézacímu. Proto ani soud ani znalci ani obžalovaný nemohou se v této otázce odchýliti po stránce hmotné od zákona a nemůže zejména u obžalovaného míti místo ustanovení §§ 3 a 233 tr. zák.

Mohl tudíž, jak již bylo řečeno, nalézací soud bez právního omylu i bez poklesku proti formálním zásadám usouditi, že, i když se znalci ve svých názorech krajně rozcházejí, mohl neodborník (obžalovaný) velmi pravděpodobně takové obrázky pokládati za předměty postrádající umělecké ceny. Toto odůvodnění zjišťovacího výroku, podle něhož si obžalovaný nebyl vědom, že jde o umělecké dílo, a jednal bezelstně, nemůže podle řečeného býti vyvráceno dokazováním, že znalci T. a S. se ve věci samé mýlili, ba lze říci, že důkazem tohoto tvrzení byly by úvahy nalézacího soudu jen posíleny.