Rt 2909/1927
Jest řidiči nutno dbáti zvláštní opatrnosti, neb jde o zvláštní okolnosti, předpokládané ustanovením § 45 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., jsou-li bezprostředně vedle silnice četné osoby, zejména děti, u nichž jest předpokládati i takovou neopatrnost, že se v nejnebezpečnější chvíli odhodlají přejíti silnici.

( Rozhodnutí Zm I 327/27, 26.09.1927 )
Z odůvodnění:
Stížnost namítá, že vzhledem k tomu, že nahromadění lidu nebylo na silnici a že na ní nebyl neobyčejně silný provoz, naopak že silnice byla volná, nebyl soud oprávněn předpokládati, že tu byly poměry, ukládající řidiči podle § 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., by nejel rychleji než 6 km za hodinu. Pojem "býti pánem své rychlosti" není prý absolutním, nýbrž relativním, a nelze podle zkušenosti žádný automobil zastaviti v každé chvíli úplně, naopak trať, již automobil ujede ještě po zabrzdění, je závislou na tíži vozu, rychlosti a jakosti silnice; protože obžalovaný nepřekročil předepsané rychlosti 15 km, nemůže prý mu býti přičítána k vině nepředvídaná okolnost, že mu hoch vběhne přímo před vůz. Pokud se stížnost v otázce rychlosti jízdy odchyluje od závazného zjištění rozsudkového, nelze k ní vůbec přihlížeti. Jinak nelze jí dáti za pravdu. Především dlužno trvati na tom, že obžalovaný, an jel již uvnitř osady, nesměl překročiti přípustnou rychlost jízdy 15 km za hodinu (§ 46 min. nař.) a že již v nešetření tohoto výslovného předpisu, jehož znalost se u obžalovaného předpokládá, sluší spatřovati zavinění ve smyslu § 335 tr. zák., jak to také nalézací soud béře bez právního omylu za prokázáno. Mimo to dlužno připomenouti, že podle okolností nestačí ani, že nebyla překročena přípustná rychlost, nýbrž že podle všeobecné a základní zásady § 45 min. nařízení jest voliti rychlost jízdy tak, by řidič byl pánem své rychlosti a mohl po případě ihned zastaviti, by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována.

A takové zvláštní okolnosti tu byly. Rozsudek zjišťuje, že v osudné době dlely četné osoby bezprostředně vedle silnice na místě 4 m širokém, a že tato okolnost byla obžalovanému známa. Obžalovaný sám udal, že na pravé straně silnice byly většinou děti, asi 20. Nalézací soud dovozuje bezvadně, že to mělo dáti obžalovanému podnět, by zmírnil rychlost, až třeba na 6 km, zvláště když podle životních zkušeností lze u dětí předpokládati i takovou neopatrnost, že v nejnebezpečnější chvíli se odhodlají přejíti nebo přeběhnouti silnici, jak to dokazuje také souzený případ. Obžalovaný měl proto za daných okolností voliti takovou rychlost, by byl pánem své rychlosti a jízdu mohl podle potřeby okamžitě zastaviti. Tvrzení, že okamžité zastavení jízdy není nikdy možné, příčí se v této všeobecnosti a bezvýhradnosti zkušenostem a předpisům na nich založeným (§ 45 min. nař.). Připustiti lze, že při rychlé jízdě okamžité zastavení se nepodaří, po případě není možné, v tomto případě je však jedině rozhodno, že, kdyby byl obžalovaný dbal zvláštní opatrnosti, již vyžadovaly místní poměry, a kdyby byl jel přípustnou pokud se týče zmírněnou rychlostí, bylo by se mu podařilo zastaviti vůz ihned.