Rt 2902/1927
I. "Věřitelem" (§ 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.) jest každý, komu přísluší proti jiné osobě (dlužníkovi) pohledávka, která může býti vymáhána ze jmění dlužníkova; věřitelem může býti i stát.

II. "Pohledávkou" jest jakýkoliv nárok, který může býti i proti vůli dlužníka a jeho jmění uskutečněn; pohledávkou je i nárok na pokutu, peněžitý trest nebo jiný trest rázu věcného a proto z jmění pachatelova vydobytelného (na př. propadnutí určitých věcí), jenž vzejde podle zákona státu ze spáchání trestného činu proti pachateli, zejména i ze spáchání přestupku důchodkového.

( Rozhodnutí Zm I 483/27, 22.09.1927 )
Z odůvodnění:
Rozsudek prvé stolice dovozuje, že ustanovení § 1 zákona o maření exekuce nelze použíti, ježto se nedostává pachatelova právního závazku, jejž má řečený předpis na zřeteli; obžalovaný porušil sice podloudným dovozem soli vrchnostenské právo státu; trestný čin, jehož se tím dopustil, nespadá však do oboru řádné působnosti soudů, nýbrž podléhá důchodkovému řízení trestnímu; není prý tu obligatorního právního poměru mezi obžalovaným a státem; neboť opovězené zabavení soli, k jehož zmaření směřovaly úmysl a jednání obžalovaného, nebylo donucovacím výkonem rázu zákonem předpokládaného, nýbrž pouhým následkem, z jednání podloudníků podle ustanovení důchodkového trestního zákona přirozeně vyplývajícím.

Tyto úvahy jsou zřejmě výronem právního názoru, že účinnost ustanovení § 1 zákona o maření exekuce dlužno omeziti na ochranu pohledávek rázu soukromoprávního, které mohou, pokud se týče mají býti vymáhány soudní exekucí. Právem napadá zmateční stížnost tento názor důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. Ustanovení § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. mluví zcela povšechně o věřiteli, uspokojení a exekuci. Omezení jeho účinnosti na určité druhy věřitelů, na pohledávky z určitých právních důvodů nebo na exekuce prováděné určitými úřady, nejsou ani zákonem výslovně stanovena, aniž lze na ně usuzovati ze smyslu a účelu zákona, jenž chce naopak povšechně zajistiti uspokojení věřitelů i proti úskokům nedosahujícím stupně podvodu. Věřitelem je tudíž každý, komu přísluší proti jiné osobě (dlužníkovi) pohledávky, která může býti vymáhána ze jmění dlužníkova. Věřitelem je proto po případě i stát, v ustanovení o podvodu t. j. v § 197 tr. zák. výslovně jmenovaný.

Pohledávkou jest jakýkoliv nárok, který může býti i proti vůli dlužníka z jeho jmění uskutečněn, lhostejno, zda je jeho předmětem peníz či jinaká věc movitá nebo nemovitá, a lhostejno, zda vznikl věřiteli ze smlouvy s dlužníkem nebo jiného právního jednání či jako přímo zákonem stanovený následek určité skutečnosti, zvláště určitého činu.

Pohledávkou je tudíž i nárok na pokutu, peněžitý trest, anebo jiný trest rázu věcného a proto ze jmění pachatelova vydobytelného (na příklad na propadnutí určitých věcí), jenž vzejde podle zákona státu ze spáchání trestného činu proti pachateli, zejména i ze spáchání přestupku důchodkového.

Tím, že obžalovaný dovezl proti zákazu § 10 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 326 sb. z. a n. bez povolení ministerstva financí podloudně sůl z Německa do tuzemska, dopustil se podle § 11 téhož zákona důchodkového přestupku. Z tohoto trestného činu vzešel státu proti obžalovanému nárok na zkrácený poplatek celní a na pokutu, za něž podle §§ 145, 147 důchod. tr. zákona ručila sůl podloudně dovezená. K zajištění pokuty náleželo zřízenci finanční stráže, by sůl podle §§ 552, 535 tr. zák. důchodkového zabavil.

Odstranil-li obžalovaný sůl z dosahu zřízence finanční stráže, zmařil tím uspokojení pohledávky věřitele - státu za exekuce jemu hrozící.