Rt 2901/1927
I za rvačky mohou nastati situace, opravňující tu neb onu súčastněnou stranu k obranným jednáním (§ 2 písm. g) tr. zák.).

( Rozhodnutí Zm I 437/27, 22.09.1927 )
Z odůvodnění:
Rozsudkové zjištění, podle něhož obžalovaný vytáhnuv kapesní nůž a otevřev jej, bodl Ondřeje R-a ve rvačce v úmyslu nepřátelském, aniž tu byla podmínka skutečné neb alespoň putativní nutné obrany, založeno jest na četnickém oznámení, výpověděch obžalovaného a slyšených svědků, jakož i na nálezu a posudku soudních lékařů. Právem vytýká zmateční stížnost neúplnost výroku nalézacího soudu o rozhodujících skutečnostech, uplatňujíc důvodně, že nalézací soud pominul celou řadu závažných skutkových okolností při hlavním přelíčení na jevo vyšlých, kteréžto opomenutí činí pochybným konečný úsudek soudu, že obžalovaný nebyl k obraně vůbec nucen, že nebyl též domněle hrozícím útokem R-ovým zastrašen, a že jednal v úmyslu nepřátelském.

Obžalovaný hájil se tím, že byl dne 26. prosince 1926, když s Marií Sch-ovou odcházel před 5. hodinou ranní ze zábavy domů, napaden a udeřen Ondřejem R-em se slovy: "Tebe už dlouho hledám, " že ho od sebe odstrčil a že, vida, že R. sahá do kapsy, a předpokládaje, že bere na něho nůž nebo nějaký nebezpečný nástroj, musil se proti R-ovi, jenž naň dorážel a ho tloukl, brániti tím, že nůž z kapsy vytáhl a jím se okolo sebe oháněl (v polokruhu), by R. k němu nemohl. Nalézací soud přešel tuto obranu obžalovaného, jakož i výpověď svědkyně Marie Scho-ové, která potvrdila, že R. se slovy "Tebe už dlouho hledám" (o nichž se rozsudek ovšem zmiňuje) bil obžalovaného rukama do obličeje, a že tento se toliko bránil. Nalézací soud nepovšiml si dále toho, že poškozený R. udal na dotaz obhájce obžalovaného u soudu, že mu obžalovaný nožem rozřízl i pravý rukáv v záloktí a košili, při čemž ukázal směr vodorovný (ze předu rukávu na vnitřní stranu) v půlkruhu a že mu i kalhoty byly rozříznuty ve směru vodorovném. Dále pominul nalézací soud, že podle lékařského vysvědčení a posudku znalců rána na levé ruce R-ovi způsobená je řezná (ne tedy bodná, jak zjistil nalézací soud) a má směr napříč ruky. Povinností nalézacího soudu bylo, obírati se v rozsudku těmito skutečnostmi, zejména povahou ran, pokud lze z ní posouditi, jakým byl vlastně směr poranění a jakým způsobem držel asi obžalovaný ruku, když se nožem oháněl, nestalo-li se poranění R-ovo snad tím, že, jakkoliv obžalovaný mával kolem sebe nožem v polokruhu za tím účelem, by zamezil k sobě R-ovi přístup, tento ho dále napadal. Nalézací soud měl též náležitě vzíti v úvahu výše uvedené svědectví Marie Sch-ové a zjistiti, zdali R. nezavdal příčinu ke rvačce, k níž došlo mezi ním a obžalovaným, při čemž jest poukázati na právní mylnost názoru rozsudku, že při rvačce nelze mluviti o nutné obraně; mohouť i za rvačky nastati situace, opravňující tu neb onu súčastněnou stranu k obranným jednáním.

Právem vytýká stížnost též, že nalézací soud, jenž v důvodech rozsudku zdůrazňuje klidnou a mírumilovnou povahu R-ovu, pominul zcela mlčením, že i obžalovaný jak podle vysvědčení domovské obce, tak i podle zprávy četnictva požívá pověsti řádného a spořádaného občana. Jest na snadě, že tyto okolnosti, byvše náležitě oceněny, mohly míti po případě rozhodný vliv pro řešení otázky, zda obžalovaný jednal toliko v úmyslu brániti se před nespravedlivým útokem R-ovým, tedy ve skutečné neb aspoň domněle nutné obraně. Poukazujeť sám rozsudek na lékařské vysvědčení Dra H-a ze dne 3. ledna 1927, podle něhož trpí obžalovaný již asi dvě léta značnou neurasthenií, která se poslední dobou stupňuje, takže se dostavují často stavy úzkostné s tlučením srdce. Tím zevrubněji měl se nalézací soud zabývati otázkou, zda obžalovaný nepokládal v rozčilení, jež mu též rozsudek při výměře trestu přiznává, ze strachu a poděšení situaci za takovou, že mu se strany R-ovy hrozí nebezpečí dalšího útoku, zvláště když jest potvrzeno svědkyní Sch-ovou, že R. po obžalovaném, když šel krátce před tím dne 21. listopadu 1926 se Sch-ovou ze zábavy domů, hodil kamenem, a při tom, maje v ruce krátkou tyč (plaňku), pravil jsa i tu ve společnosti Antonína B-a, obžalovanému: "Tebe se nebojíme" a když zjišťuje sám rozsudek, že R. hrozil jednou, byť i již před 7 lety jinému hochovi ve rvačce, že vytáhne nůž. Pokud uvádí rozsudek, že situace nebyla pro obžalovaného tak hrozivou, ježto byli přítomni Jan B. a Marie Sch-ová a nedaleko stál Jiří Sch. a že obžalovaný mohl domnělý úmysl R-ův, vytáhnouti nůž, zmařiti tím, že mu přidržel ruku, nutno poukázat na pochybnou arciť povahu těchto důvodů, jež přehlížejí, že čin se stal dne 26. prosince 1926 o 5. hodině ranní, kdy byla úplná tma; že od B-a mohl obžalovaný sotva asi předpokládati pomoc, kdyžtě tento byl kamarádem R-ovým, s nímž právě šel, přítomnost pak Sch-ové nepřichází vůbec v úvahu, a rozsudek sám zjišťuje, že se vzdálila, než ještě k výstupu došlo.

§ 3 tr. ř. ukládá soudu, by přihlížel se stejnou bedlivostí jak k okolnostem, jež obviněného zatěžují, tak i k okolnostem, jež slouží k jeho obhájení. Záruku, že se tak stalo, shledati jest v předpisech §§ 270 čís. 5, 281 čís. 5 tr. ř. Bylo proto povinností nalézacího soudu, by se obíral v rozsudku náležitě všemi výše uvedenými okolnostmi, pokud poukazují na důvod vylučující trestnost podle § 2 písm. g) tr. zák. neb alespoň na mírnější trestnost pro překročení nutné obrany podle § 335 tr. zák.