Rt 2890/1927
I. Trestná činnost § 93 tr. zák.( zločin neoprávněného omezování osobní svobody člověkovy) záleží v tom, že pachatel jinému vězněním, nebo jiným způsobem (uvázáním, omámením, uzamčením) překáží v užívání osobní svobody, t. j. volnosti pohybu. Nezáleží na tom, jak dlouho omezení trvalo, jen když nebylo zcela pomíjející, stačí i poměrně krátké, bylo-li tak silné, že zbavovalo napadeného zcela volnosti pohybu.

II. V subjektivním směru musí úmysl pachatelův směřovati k bezprávnému omezení jiného v osobní svobodě proti jeho vůli; dále sahající záměr pachatelův (úmysl k provedení mimomanželské soulože) nebrání podřadění pod § 93 tr. zák., jednal-li pachatel v úmyslu neb aspoň u vědomí, že omezuje osobní svobodu jiného; tento úmysl (vědomí) jest v onom (záměru) nutně zahrnut.

(Rozhodnutí Zm I 218/27, 9.09.1927 )
Z odůvodnění:
Písemná zmateční stížnost namítá, že skutkový děj v rozsudku zjištěný nenaplňuje skutkové podstaty zločinu podle § 93 tr. zák., poněvadž

1. omezování osobní svobody, jež rozsudek klade obžalovanému za vinu, bylo pouze přechodné a tak krátké, že si je stěžovatel nemohl ani uvědomiti; jde prý o pouhé stěžování volného pohybu, jež nevyčerpává skutkovou podstatu zločinu podle § 93 tr. zák., tím spíše, že prý úmysl obžalovaného směřoval pouze a jedině k vykonání mimomanželské soulože, nikoliv k násilnému omezování osobní svobody.

2. Poněvadž násilí, jehož obžalovaný proti S-ové s počátku použil (a jemuž se prý s úspěchem ubránila), bylo pouze prostředkem ku spáchání jiného deliktu (podle § 125 tr. zák.), pro kterýž obžalovaný nebyl stíhán, nelze prý ono omezování osobní svobody samostatně stíhati, tím méně, že prý bylo odčiněno dodatečným svolením S-ové k souloži, která prý na konec vyhověla žádosti obžalovaného a více se nebránila. Zmateční stížnost není odůvodněna, z části není provedena po zákonu, pokud vychází z jiných skutkových předpokladů než jsou obsaženy v napadeném rozsudku.

K 1. Trestná činnost § 93 tr. zák. záleží v tom, že pachatel jinému vězněním nebo jiným způsobem (uvázáním, omámením, uzamčením) překáží v užívání osobní svobody, t. j. volnosti pohybu. To se může státi nejen násilím (fysickým nebo psychickým), nýbrž i lstí. Nezáleží na tom, jak dlouho omezení trvalo, jen když nebylo zcela pomíjející, stačí tedy i poměrně krátké, bylo-li tak silné, že zbavovalo napadeného zcela volnosti pohybu. Pokud jde o stránku subjektivní, musí úmysl pachatelův směřovati k bezprávnému omezení jiného v osobní svobodě proti jeho vůli; dále sahající záměr pachatelův - totiž úmysl k provedení mimomanželské soulože - nebrání však podřadění pod § 93 tr. zák., jednal-li pachatel v úmyslu neb aspoň u vědomí, že omezuje osobní svobodu jiného. Tento právní názor vyslovil zrušovací soud již v četných rozhodnutích a nemá ani v tomto případě příčiny, by se od něho odchyloval. V souzeném případě jest zjištěno v rozsudku formálně bezvadně, že obžalovaný, spatřiv 29. prosince 1926 k večeru na silnici z P. do O. 18tiletou švadlenu Anežku S-ovou, ubírající se z práce, pustil se za ní, povalil ji na zem a, chtěje s ní souložiti - což ona odmítla - jal se s ní tahati šaty, odkryl jí sukně, roztrhl spodky, a když se mu bránila, nejen ji nepustil, nýbrž zápasil s ní dále, přikrýval jí obličej šálou, strkal jí šálu do úst a když viděl, že s ní nic nezmůže, pustil ji; přes prosby Anežky S-ové, která vysílena zápasem ho prosila, by jí nic neudělal, pokoušel se přece s ní souložiti, S-ová se znovu bránila, snažila se mu vytrhnouti, on ji táhl asi 3 - 4 kroky, S-ová se mu vytrhla a utíkala směrem k povozu, který se zatím objevil na silnici. Celý zápas obžalovaného se S-ovou - při němž byla napadená úplně zbavena možnosti volného pohybu - trval asi 10 minut. Tato zjištění rozsudku poukazují k tomu, že nešlo jen o nepatrné a zcela pomíjející stížení volného pohybu, jak se snaží dolíčiti zmateční stížnost, nýbrž o skutečně překážení v užívání osobní svobody, a to vědomé, jak rozsudek dále výslovně zjišťuje, a tedy pachatelem zamýšlené a že nešlo také o žert, nýbrž o skutečné násilí tak silné, že zbavovalo S-ovou po dobu celých 10 minut úplně volnosti pohybu. Správně proto podřadil prvý soud na základě oněch zjištění jednání obžalovaného pod ustanovení § 93 tr. zák.

K 2. Zmateční stížnost má sice pravdu, že v případech, kde podle obyčejného průběhu věcí lze pokládati porušení jednoho trestního zákona za pravidelný prostředek k porušení druhého (tu omezení osobní svobody při násilném smilstvu), dlužno užíti jen tohoto druhého zákona (tu § 125 tr. zák.), přihlíží však, že v souzeném případě šlo o pokus kvalifikovaný, tudíž o pokus zločinu podle § 125 tr. zák., od něhož pachatel dobrovolně ustoupil (rozsudek zjišťuje, že se obžalovaný pokusil dotknouti se obnaženým pohlavním údem pochvy Anežky S-ové, avšak upustil od dalšího činu, říkaje, že již nemůže) a že v takovém případě není zákonné překážky, by pachateli dobrovolně ustoupivšímu nebyl přičítán jiný trestný čin dokonaný, který jest v pokusu zároveň obsažen (tu § 93 tr. zák.). Obhájce obžalovaného namítal při zrušovacím líčení dále, že napadený rozsudek zjišťuje sice úmysl stěžovatele, provésti se S-ovou nemanželskou soulož, nikoliv však i úmysl obžalovaného, omezovati ji v osobní svobodě, a spatřoval v nedostatku tohoto zjištění též neúplnost rozsudku. Než s hlediska tohoto důvodu zmatečnosti námitka neobstojí, poněvadž, jak již shora vytčeno, ke skutkové podstatě zločinu podle § 93 tr. zák. po stránce subjektivní stačí ve spojení s úmyslem dále sahajícím již vědomí pachatelovo, že omezuje osobní svobodu jiného, což napadený rozsudek v souzeném případě výslovně zjišťuje. V té příčině pak je právě rozhodno, že se rozsudek nespokojuje tímto zjištěním, nýbrž zjišťuje ještě dále, že úmysl, t. j. záměr obžalovaného směřoval k násilné nemanželské souloži s Anežkou S-ovou, kterýžto úmysl nutně zahrnuje v sobě i úmysl neb aspoň vědomí pachatele, že osobu, proti níž útočí, omezuje v její osobní svobodě.