Rt 2889/1927
Osoba vrchnostenská ( zřízenec dávkového úřadu), vkročivší do místnosti za účelem výkonu své povinnosti ( kontroly hry v karty), vykonává své povolání (službu) a používá ochrany § 153 tr. zák. již v okamžiku vstoupení (nikoliv teprve od okamžiku, kdy s kontrolou hry formálně začal) a po tak dlouho, pokud se z místnosti nevzdálila.

S hlediska § 153 tr. zák. jest lhostejno, zda se útok stal pro služební výkon právě prováděný či pro nějaký jiný dříve již provedený.

(Rozhodnutí Zm I 95/27, 9.09.1927 )
Z odůvodnění
Vytýká zmateční stížnost, že zjištění nalézacího soudu, že obžalovaný vztáhl ruku na Jana N-ého a urazil ho, když přišel jako úředník dávkové kanceláře kontrolovati hru v karty, odporuje seznání svědka N-ého, který udal, že, když do hostinské místnosti vstoupil, obžalovaný mu sdělil, že se dnes karty nehrají, že se proto on, N., ihned poroučel, načež ho obžalovaný ještě dříve, než z hostinské místnosti vyšel, zavolal zase zpět a pak teprve se na něho osopil. V této souvislosti namítá stížnost dále, že nalézací soud uznal neprávem, že obžalovaný Janu N-ému, když vykonával své povolání, na těle ublížil kdyžtě z uvedené výpovědi svědka N-ého vychází na jevo, že výkon služby byl v době spáchání činu již u konce, jak to též potvrdil svědek N.

Zmateční stížnost jest však v tom i onom směru bezdůvodná. Stížnost jest na omylu, míní-li, že zavolal-li obžalovaný Jana N-ého, když tento z místnosti již odcházel, nazpět a uposlechl-li svědek této výzvy, nebyl již u vykonávání svého úřadu. Jan N. vkročil do hostinské místnosti, by jako zřízenec dávkového úřadu kontroloval hru v karty, byl tedy již v tomto okamžiku (vstoupení do místnosti) ve vykonávání svého povolání, ve službě a požíval proto již od tohoto okamžiku ochrany § 153 tr. zák., dokud se z místnosti nevzdálil, a je proto lhostejno, zda se výstup stal ihned po jeho příchodu či teprve za jeho odchodu po provedené kontrole. Je tedy správným úsudek nalézacího soudu, že obžalovaný N-ému ublížil, když tento vykonával své povolání. Z toho také vidno, že se vytýkaný rozpor se spisy týká okolnosti nerozhodné a jest zmateční stížnost i v tomto směru bezdůvodná, nehledíc ani k tomu, že tu vytýkaného rozporu ani není; neboť zjištění nalézacího soudu, že obžalovaný Jana N-ého zranil, když přišel jako úředník dávkové kanceláře kontrolovati hru v karty, dlužno pojmouti v ten rozum, že se útok stěžovatelův na svědka Jana N-ého stal v době jeho přítomnosti v hostinské místnosti za účelem kontroly hry, aniž by však bylo tím blíže označeno, zda se výstup stal ihned po jeho příchodu či teprve při jeho odchodu. Že tomu tak, vysvítá jasně z následujících vět rozsudku, citujících výpověď svědka Jana N-ého, jejíž obsah nalézací soud má patrně za prokázaný, zejména tedy i jeho údaj, že svědek N. po provedené kontrole již odcházel, že ho však obžalovaný zavolal zpět a že teprve poté došlo k vylíčenému již výstupu.

Dále napadá stížnost i úsudek nalézacího soudu, že obžalovaný Janu N-ému na těle ublížil pro uvedený výkon, namítajíc, že se tak nestalo pro tehdy provedenou kontrolu, nýbrž z příčiny docela jiné, totiž ze zlosti, že svědek na obžalovaného učinil oznámení ohledně nesprávností při placení dávky z karet. Než zmateční stížnost přehlíží, že i oznámení to učinil svědek ve své vlastnosti jako zřízenec dávkového úřadu, že tu tedy jde rovněž o služební výkon. S hlediska § 153 tr. zák. jest však lhostejno, zda se útok stal pro služební výkon právě prováděný či pro nějaký jiný dříve již provedený.