Rt 2880/1927
Subjektivní skutková podstata zločinu křivého svědectví dle § 199a tr. zák. zamlčením vzájemných urážek vyžaduje vědomí svědka, pro vzájemnou urážku již odsouzeného a v trestní věci proti osobě ho navzájem urazivší slyšeného, že se na něm žádá také svědectví o jeho vlastních urážkách.

( Rozhodnutí Zm I 30/27, 27.08.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost jest odůvodněna, pokud napadá správnost rozsudku po stránce subjektivní. Rozsudek obsahuje po této stránce toliko výrok, že obžalovaný byl jako svědek vědomě v rozporu s převzatou povinností, vyplývající jednak z poučení soudcova, jednak z doslovu přísežné formule. Než toto povšechné rčení, z něhož není ani zřejmo, že jest vlastně zjištěno, nevyhovuje požadavkům skutkového zjištění soudu, jenž má podle § 270 čís. 5 tr. ř. v rozhodovacích důvodech stručně, avšak určitě uvésti, které skutečnosti a z jakých důvodů pokládal je za dokázané nebo nedokázané, to tím méně v souzeném případě, jehož povaha vyžadovala obzvláště bedlivého zkoumání zejména po stránce subjektivní. Soud zjistil po stránce objektivní, že výpověď obžalovaného jako svědka v trestní věci T 825/26 jest s výpovědí Dory P-ové, již složila jako svědkyně o témže výstupu v předešlé trestní věci T 701/26, a již pokládaly jak okresní soud v Chebu, tak i nalézací soud za pravdivou, v příkrém rozporu. Tento rozpor však nespatřuje, jak sluší usuzovati z dalšího odůvodnění po stránce objektivní, asi v tom, že podle výpovědi obžalovaného Dora P-ová ho urazila nadávkami v jeho soukromé obžalobě uvedenými - tyto nadávky ostatně Dora P-ová v podstatě sama doznala - nýbrž v tom, že při tomto výslechu zamlčel, že sám Doru P-ovou urazil nadávkami v soukromé obžalobě Dory P-ové uvedenými, jež zavdaly podnět k odvetě Dory P-ové a pro něž byl také pravoplatně odsouzen. Než tato negativní část výpovědi hrála v trestní věci, v níž byl stěžovatel jako svědek slyšen, jen podřadnou úlohu, neboť v této trestní věci pro urážky pronesené prý Dorou P-ovou proti obžalovanému nešlo ani tak o to, co on řekl Doře P-ové, nýbrž o to, co Dora P-ová řekla jemu, takže stěžovatel mohl se domnívati, že, jsa slyšen jako svědek o udánlivých urážkách Dory P-ové, nemusí vypovídati o tom, jaké urážky sám k Doře P-ové pronesl. Domněnka ta jest na snadě tím spíše, an pro tyto nadávky krátce před tím byl jako obviněný vyslýchán, souzen a odsouzen.

Proto nepostačilo pouhé zjištění, že obžalovaný "byl jako svědek vědomě v rozporu s převzatou povinností" svědeckou, nýbrž musilo také býti zkoumáno a náležitě zjištěno, že si byl vědom, že se na něm požaduje také svědectví o jeho vlastních nadávkách, a že musí po případě i bez zvláštního soudcova vyzvání v tomto směru říci úplnou pravdu, třebaže mu z toho mohla hroziti značná újma, alespoň tím, že by si byl zatarasil cestu k případné obnově trestního řízení ukončeného jeho pravoplatným odsouzením. Kdyby byl zjištěn opak, nezakládala by tato část jeho výpovědi zločin křivé přísahy, ježto by se v tomto směru nedostávalo zlého úmyslu v § 199 a) tr. zák. předpokládaného a zbývalo by jen přikročiti k další, dosud neřešené otázce, zda a pokud lze tento zločin spatřovati v positivní části jeho výpovědi, když byla Dorou P-ovou samou z části potvrzena. Bez náležitého zjištění vědomí obžalovaného po stránce výše označené jeví se na dosavadním podkladě výrok o vině po stránce subjektivní právně pochybeným. Při tom nesejde na tom, že se obžalovaný sám při hlavním přelíčení oním způsobem nehájil, neboť řečené pochybnosti po subjektivní stránce vyplývají již z celé situace a soud, jenž podle § 3 tr. ř. má stejnou péči věnovati okolnostem k usvědčení obviněného i k jeho obraně příhodným, měl se jimi zabývati z úřední moci.

Napadený rozsudek po této stránce selhává tím spíše, ano z poukazu na "poučení soudcovo" není vůbec zřejmo, jakého obsahu bylo, zejména zda obžalovaný byl poučen také o tom, že se jeho povinnost, mluviti čistou a úplnou pravdu, vztahuje také na ony body, o nichž vypovídal svého času jako obviněný. Tato vada není jen formálním zmatkem nedostatku důvodu, zmateční stížností neuplatněným, nýbrž spadá pod hmotněprávní výtku stížnosti, že není prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu podle § 199 písm. a) tr. zák.; máť za následek, že v rozsudku nejsou zjištěny ony skutečnosti, které při správném použití zákona měly by býti základem nálezu (§ 288 čís. 3 tr. ř.).

Bylo proto důvodné zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji znova projednal a rozhodl, aniž bylo třeba zabývati se ostatními výtkami stížnosti po stránce subjektivní.