Rt 2872/1927
I. "Lstivým předstíráním" u zločinu podvodu dle § 197 tr. zák. je všeliké nepravdivé tvrzení, jež směřuje k oklamání jiného a je podle okolností případu způsobilým k oklamání.

II. Ke skutkové podstatě podvodu se vyžaduje, by pachatel jednal, a to v době lstivého předstírání nebo jednání, v úmyslu, způsobiti oklamanému nebo jiné osobě škodu na majetku nebo jiných právech.

III. Podvod vylákáním zápůjčky předpokládá úmysl pachatelův v době lstivého předstírání vypůjčené peníze podvedenému nevrátiti, o ně ho připraviti a tak ho a to právě vyvolaným omylem na majetku poškoditi.

( Rozhodnutí Zm I 257/27, 20.08.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost namítá především, že nešlo "o lstivé předstírání" po rozumu § 197 tr. zák. Obžalovaná se prý obmezila proti Janu U-ovi na tvrzení, že jest vlastnicí obchodu s uhlím a nábytku. Pouhé nepravdivé údaje neodpovídají prý však pojmu lstivosti ve smyslu § 197 tr. zák. Pokud prý jde o tvrzení obžalované, že nábytek v jejím bytě je jejím vlastnictvím, nevychází prý ostatně ze spisů na jevo, že odporovalo pravdě.

Dlužno námitku, že nešlo o "lstivé předstírání" označiti jako bezdůvodnou. "Lstivým předstíráním" po rozumu § 197 tr. zák. je všeliké nepravdivé tvrzení, jež směřuje k oklamání jiného a je podle okolností případu způsobilým k oklamání. Rozsudek zjišťuje v rozhodovacích důvodech, že obžalovaná tvrdila Janu U-ovi, když ho žádala, by jí na krátký čas vypomohl penězi, že má obchod s uhlím a že také nábytek v jejím bytě je jejím majetkem, zjišťuje dále, že Jan U., jenž nevěděl, že obchod s uhlím patří ve skutečnosti matce obžalované, která se jmenuje právě tak jako obžalovaná, byl tvrzením obžalované, že obchod patří nikoli matce, nýbrž jí, uveden v omyl, pokládal v důsledku údajů obžalované obchod a nábytek za majetek obžalované a půjčil jí v menších částkách 2.100 Kč, a zjišťuje posléze, že obžalovaná, byvši U-em upomínána o zaplacení dluhu, nejprve prohlásila, že mu peníze vyplatí, jakmile se uzdraví, pak ale odvětila, že obdržela peníze darem a nikoli jako zápůjčku, a na písemnou upomínku vůbec neodpověděla.

Za těchto skutkových zjištění rozsudkových nelze nalézacímu soudu důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci, shledal-li v souzeném případě lstivé předstírání, o němž se zmiňuje ve vlastním výroku rozsudku; neboť šlo podle skutkových zjištění rozsudkových o údaje obžalované rozsudkem za nepravdivé uznané, jež směřovaly k oklamání Jana U-a a byly podle okolností souzeného případu způsobilými k jeho oklamání. Zjištění rozsudkové, že U., byv nepravdivým tvrzením obžalované, že obchod uhlím patří jí, uveden v omyl, poskytl obžalované ony zápůjčky, chová v sobě také zjištění, že toto nepravdivé tvrzení obžalované bylo pro U-a pohnutkou pro poskytnutí zápůjčky.

Namítá-li dále stížnost po stránce věcné, že tu není tvrzení, t. j. patrně zjištění, že U. byl skutečně poškozen, stačí poznamenati, že rozsudek ve vlastním výroku výslovně uvádí, že U. utrpěl jednáním obžalované na majetku škodu 2.100 Kč, a že toto poškození také podle rozhodovacích důvodů zřejmě předpokládá.

Ke skutkové podstatě podvodu vyžaduje se však též, by pachatel jednal v době lstivého předstírání nebo jednání, v úmyslu, způsobiti škodu oklamanému nebo jiné osobě na majetku nebo na jiných právech. V souzeném případě je v tomto směru podle povahy věci třeba zjištění, že obžalovaná měla již v době lstivého předstírání úmysl, peníze, jež si hodlala od U-a vypůjčiti, mu nevrátiti, tedy ho o ně připraviti a ho tak právě vyvolaným omylem na majetku poškoditi.

Rozsudek nezjišťuje však v rozhodovacích důvodech, že obžalovaná měla již v době lstivého předstírání v úmyslu, peníze, jež si hodlala vypůjčiti, U-ovi nevrátiti a ho o ně připraviti; nezmiňuje se v rozhodovacích důvodech vůbec o tom, zda obžalovaná jednala v úmyslu, by způsobila U-ovi škodu a to zejména vyvolaným omylem.

Na tomto po stránce subjektivní zcela nepostačitelném podkladě vynesený odsuzující výrok jest zřejmě právně pochybeným.