Rt 2853/1927
I. Věc jest svěřenou ve smyslu §u 183 tr. zák., byla-li odevzdána v disposiční moc pachatelovu v předpokladu a důvěře, že s ní naloží ve smyslu oprávněného.

II. Hmotné odevzdání věci nemusí se státi od osoby k osobě, k propůjčení disposiční moci může dojíti i nepřímo.

( Rozhodnutí Zm I 151/27, 28.07.1927 )
Z odůvodnění:
S hlediska §u 183 tr. zák. jest arci rozhodnou okolností, zda byl automobil obžalovanému svěřen. Tuto okolnost béře však nalézací soud na základě výsledků průvodních bez právního omylu za prokázánu. Soud zjišťuje, že vojenská správa technická pronajala automobil nejprve Kateřině Ch-ové za podmínek v rozsudku blíže uvedených a že potom v polovici roku 1924 za souhlasu vojenské správy bylo svoleno, by obžalovaný převzal automobil od své tchýně do podnájmu za podmínek smlouvy, která byla uzavřena s Kateřinou Ch-ovou. Soud béře dále za prokázáno, že obžalovaný skutečně používal automobilu pod podmínkou placení ročního nájemného a za výhrady práva vlastnického se strany vojenské správy až do zaplacení poslední splátky nájemného. Oněmi zjištěními je plně opodstatněn pojem svěření ve smyslu §u 183 tr. zák.

Jestiť podle tohoto zákonného ustanovení věc svěřenou, byla-li odevzdána v disposiční moc pachatelovu v předpokladu a důvěře, že s ní naloží ve smyslu oprávněného. Při tom se nevyžaduje, že hmotné odevzdání věci musí se státi od osoby k osobě, naopak k propůjčení disposiční moci nad věcí může dojíti i nepřímo. Namítá-li stížnost, že i v tom případě, kdyby obžalovaný za souhlasu vojenské správy byl převzal automobil do podnájmu od Ch-ové, nebyl automobil obžalovanému vojenskou správou svěřen, poněvadž prý mezi touto a obžalovaným nevznikl vůbec poměr smluvní, - činí tak neprávem. Vždyť soud výslovně zjišťuje, že obžalovanému byl automobil, daný původně v nájem Kateřině Cho-ové, za souhlasu vojenské správy ponechán jako podnájemci v užívání za podmínek smlouvy, uzavřené s Ch-ovou. Poněvadž pak v souzeném případě vojenská správa dala skutečně souhlas k tomu, by obžalovaný převzal automobil od dosavadní nájemnice, dostala se tato věc do disposiční moci obžalovaného nejen z vůle dosavadní nájemnice, nýbrž i ze současného projevu vůle vojenské správy jakožto vlastníka a nelze proto důvodně popírati, že by nebyla vojenskou správou obžalovanému svěřena.

Uplatňuje-li stížnost se zřetelem na výpověď svědka Františka H-a, že, bylo-li používání automobilu obžalovanému mlčky trpěno, nelze mluviti o věci svěřené, stačí poukázati na to, že zjištění rozsudková neznějí v tomto smyslu, nýbrž tak, že používání automobilu obžalovaným stalo se za souhlasu vojenské správy a za podmínek s ní ujednaných, totiž proti placení ročního nájemného. Na věci nemění nic okolnost, že Kateřina Ch-ová byla podle civilních spisů odsouzena k zaplacení dlužných splátek; zjišťujeť soud na základě výpovědi svědka H-a, že Ch-ová přes to, že automobil byl dán v podnájem obžalovanému, zůstala v právním závazku oproti vojenské správě technické.

Ani obrana stížnosti, že se jedná vlastně o věc prodanou s výhradou práva vlastnického až do úplného zaplacení kupní ceny, a že proto věc je svěřena kupiteli, jímž však obžalovaný nebyl, neobstojí, příčíť se zjištěním rozsudkovým, podle nichž šlo o nájem (podnájem) a podle nichž měl obžalovaný věc (automobil) v době, když s ní svémocně a protiprávně naložil, prodav ji, ve skutečné moci disposiční a v držbě. I když ve výroku rozsudku se uvádí, ne zcela případně, že automobil byl obžalovanému vojenskou správou v podnájem pronajat, nečiní to odsuzující výrok pochybným; neboť, přihlíží-li se k důvodům rozsudkovým, je jasno, jak se věc ve skutečnosti měla. Podotknouti dlužno, že podle zjištěného stavu věci a podle toho, co uvedeno, není nejmenší pochybnosti o tom, že automobil, který obžalovaný svémocně a protiprávně prodal, byl obžalovanému Adamu S-ovi jako podnájemníku svěřen. Veškeré námitky zmateční stížnosti pak třebaže se ukázaly lichými, mohly by nanejvýše poukazovati k úsudku, že automobil obžalovanému nebyl svěřen vojenskou správou, nýbrž Kateřinou Ch-ovou jako hlavní nájemnicí. To by bylo však pro posouzení viny stěžovatelů zřejmě zcela lhostejno. Odpovídá-li výrok, odsuzující obžalovaného pro zločin podle §u 183 tr. zák., stavu věci i zákonu, je tomu tak i ohledně spoluobžalované Anny S-ové, vezme-li se zřetel na zjištění skutková, jež plně opodstatňují její spoluvinu ve smyslu §§ 5 a 183 tr. zák.