Rt 2823/1927
I. Pojem "vniknutí" (druhá věta § 83 tr. zák.- zločin rušení míru domovního) nepředpokládá vstup do domu nebo příbytku za zdolání činného nebo mlčky projeveného odporu působením útoku na tělo osob odporujících, nebo hrozbami na jejich vůli, neb odstraněním věcných překážek, jimiž jest vstup ztěžován; stačí vstup vědomě svémocný, t. j. vkročení do bytu proti vůli osoby k němu oprávněné, ať bylo výslovně projevena nebo pachatelem jinak poznána; lze proto spáchati rušení domovního míru i v nepřítomnosti oné osoby.

II. V subjektivním směru se vyžaduje vědomí pachatelovo o opačné vůli oprávněné osoby, nestačí pouhá možnost poznání oné vůle; pokud vyviňuje předchozí svolení osoby té ke vstupu do místnosti, v níž pak bylo vykonáno protiprávní násilí.

( Rozhodnutí Zm I 680/26, 15.06.1927 )
Z odůvodnění:
Zločinu rušení míru domovního, jímž byl obžalovaný uznán vinným, dopouští se podle druhé věty § 83 tr. zák. jednotlivec, vniká-li do cizího domu nebo příbytku. Podle jasného smyslu a účelu tohoto ustanovení chrání jím zákon nedotknutelnost osob a věcí, nalézajících se v domě nebo příbytku, pro pachatele cizím podle vůle osoby, která je v klidné držbě domu nebo příbytku toho, proti jakémukoliv násilí osob tam vniknuvších a nepředpokládá ani - jak bude ještě podrobněji dovoděno - že se vniknutí nebo spáchání násilí stalo zdoláním odporu osoby k domu nebo bytu oprávněné.

Rušení míru domovního lze proto spáchati i v nepřítomnosti osoby té a nezáleží na tom, že svědek H. nebyl v době souzeného skutku ani v příbytku, ve kterém byl skutek spáchán, ani na blízku.

Pohnutku a účel skutku, o němž jest s hlediska § 83 tr. zák. uvažovati za lhostejné. Jelikož pak stížnost nenapadá rozsudkový předpoklad, že svědek H. byl v době souzeného skutku v klidné držbě místnosti, do které stěžovatel v jeho nepřítomnosti vkročil, jakož i věcí v této místnosti v tuto dobu se nalézajících, a tím osobou k příbytku tomu a k věcem těm oprávněnou, obstojí napadený rozsudek proti náporu stížnosti jen, je-li skutkovými okolnostmi, v rozsudku formálně bezvadným způsobem zjištěnými opodstatněn za správného výkladu zákona znak, že stěžovatel do příbytku H-ova vnikl.

Trestní zákon požaduje v § 83 pro zločin rušení míru domovního vniknutí. Z toho plyne, že pojem vniknutí nepředpokládá, že se vstup do domu nebo příbytku děje způsobem násilným, zdoláním činného neb i jen mlčky projeveného odporu působením útoků na tělo osob odporujících nebo hrozbami na jejich vůli, neb odstraněním věcných překážek, kterými jest vstup stěžován. Proto je stížnost na omylu, má-li za to, že je pro pojem vniknutí ozbrojeného jednotlivce třeba, by si vstup do místnosti vynucoval překonáním odporu dotčené osoby buď násilím fysickým za použití zbraně nebo násilím psychickým, vyhrůžkou, že zbraně té použije, bude-li mu ve vstupu bráněno. Stížnost jest dále na omylu, přikládá-li - napadajíc příslušný závěr rozsudkový - význam okolnosti, zda stěžovatel vypáčil petlici, jíž byl příbytek H-ův uzamčen, krumpáčem a lopatou, či zda vytáhl petlici holou rukou. Nezáleží na tom, zda byl způsob uzamčení bytu vydatnější nebo slabší překážkou vstupu do bytu. Rozhodným jest jen, že uzamčení bytu bylo projevem H-ovým, že nesvoluje k tomu, by v jeho nepřítomnosti někdo do bytu vstoupil. A podle stálé judikatury zrušovacího soudu stačí pro pojem vniknutí již vstup vědomě svémocný, vkročení do bytu proti vůli osoby k bytu oprávněné, ať si byla vůle ta výslovně projevena nebo pachatelem jinak poznána.

Známka vniknutí stěžovatele do příbytku H-ova byla by tedy měrou správnému výkladu zákona vyhovující opodstatněna již zjištěním, že H. se vstupem stěžovatelovým do své (uzamčené) světnice nesouhlasil, a že stěžovatel o tom věděl.

V onom objektivním směru vyslovují rozhodovací důvody zcela přesně, že stěžovatel vnikl do světnice H-ovy proti jeho vůli. Věta k těmto slovům připojená, "kterou mohl jinak předpokládati a s ní počítati", vzbuzuje však pochybnosti, zda si nalézací soud řádně uvědomil, že jest po subjektivní stránce třeba vědomí pachatelova o opačné vůli osoby oprávněné a že nestačí pouhá možnost poznání vůle té, a zda se vztahují další slova o vědomosti, zlomyslnosti a uváženosti jednání stěžovatelova ne snad jen k bezprostředně před nimi uvedenému konání násilí, nýbrž i k výroku o vniknutí proti vůli H-ově. Než, i když by se připustilo, že nalézací soud vzal za prokázáno, že stěžovatel věděl o tom, že H. nesouhlasí s tím, by do jeho světnice vstoupil, zbývá ještě další formální vada rozsudku. Podle obhajoby hájil se totiž stěžovatel tím, že H. s rozbouráním kamen souhlasil, nenamítaje ničeho proti tomu, když mu několik dní před tím oznámil, že kamna sbourá bez ohledu na to, zda bude H. nebo někdo z jeho rodiny přítomen, a že žádal jen, by jeho věci byly odneseny na obecní úřad. Proč nalézací soud uvěřil udání H-ovu a odmítl opačnou obhajobu stěžovatelovu, není ani v souvislosti s oním výrokem, ani na jiném místě rozsudku uvedeno. Tento nedostatek důvodů pro výrok, tvořící skutkový podklad známky vniknutí, vytýká stížnost byť i ne výslovně, přece zřetelně tím, že, uvažujíc o poměru dotčených částí výpovědi H-ovy a stěžovatelovy, uplatňuje, že volnost úvah nalézacího soudu o důkazech nesmí se zvrhnouti v úplnou libovůli. A právem vytýká stížnost, zdůrazňujíc význam výpovědi otce obžalovaného, arciť nepřesně citované pro závěr, o který jde, - dále, že nalézací soud v rozhodovacích důvodech naprosto pomíjí výpověď svědka Štěpána S-y, že celé jednání - rozuměj s H-em o vyklizení bytu - vedl syn (stěžovatel) a že syn mu pak podal zprávu, že může kamna po Velikonocích rozebrati. Výpověď může poukazovati k tomu, že stěžovatel otci sdělil, že H. souhlasil s rozbouráním kamen v jeho bytě, tudíž i se vstupem stěžovatelovým do jeho bytu, a může takto sesíliti dotčenou obhajobu stěžovatele a seslabiti spolehlivost a průvodní moc výpovědi H-ovy, takže bylo povinností soud, zabývati se i tímto výsledkem hlavního přelíčení obžalovanému příznivým.