Rt 2822/1927
Přičítání skutku předsevzatého k odvrácení protiprávního neb domněle protiprávního útoku jako zločinu jest podle § 2 g) tr. zák. vyloučeno i při nadmírnosti skutku, bylo-li jedinou příčinou takového vykročení z mezí nutné obrany poděšení, strach nebo leknutí, vyvolané v pachateli útokem, v jehož odvrácení nedodržel nutné míry (affekt).

( Rozhodnutí Zm I 79/27, 14.06.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti nelze upříti důvodnosti, pokud vytýká, že nalézací soud vůbec nerozhodl o tom, zda tu jest vyviňující důvod nutné obrany podle § 2 písm. g) tr. zák.

Podle konečného závěru rozhodovacích důvodů dospěl nalézací soud k názoru, že obžalovaný, který se považoval domněle neoprávněným odváděním kozy za zkrácena na svých držebních právech, uchopil, rozčíliv se proto vrchovanou měrou, pěchovací nůž a vedl, použiv hrozby, jeho úmysl neklamně prozrazující, proti K-ovi úder u vědomí svého jednání jen poměrně málo zkaleném. Jako pohnutka souzeného skutku je tedy zjištěn zásah osoby skutkem dotčené do držby obžalovaného, útok na jeho jmění; zjištěný předpoklad obžalovaného, že útok ten jest neoprávněný a zkracuje ho v jeho právech, rovná se pro obor § 2 písm. g) tr. zák. - i kdyby byl nesprávným - se zřetelem na § 2 písm. c) tr. zák. skutečné protiprávnosti útoku.

Že obžalovaný jednal z pohnutky protiprávního útoku a v rozčílení právě tímto útokem vyvolaném, může - byť se obžalovaný výslovně tak nehájil, nýbrž vyhrůžku a skutek prostě popřel - poukazovati k tomu, že účelem vyhrůžky a skutku, po případě záměrem obžalovaného při nich bylo odvrácení útoku, tvořivšího jich pohnutku. Arciť bude sotva lze předpokládati, že souzený skutek, přesněji způsobení zla, k jakému skutek směřoval, byl nutným ku zmaření útoku osoby skutkem dotčené. Avšak přičítání skutku předsevzatého k odvrácení protiprávního neb domněle protiprávního útoku jako zločinu jest podle § 2 písm. g) tr. zák. vyloučeno i při nadmírnosti skutku, bylo-li jedinou příčinou takového vykročení z mezí nutné obrany poděšení, strach anebo leknutí, vyvolané v pachateli útokem, v jehož odvrácení nedodržel nutné míry. K tomu, že po případě jedině pod vlivem takového affektu použil prostředku intensivnějšího, než bylo po případě třeba, i obžalovaný, poukazovalo zjištění, že se svrchovanou měrou rozrušil proto, že se cítil zkrácen K-ovým jednáním. Při oněch složkách zjištěného děje mohl by skutek (rána vedená obžalovaným proti hlavě K-ově) býti obžalovanému přičítán jen, kdyby bylo zjištěno dále, že skutek nebyl vůbec předsevzat za účelem odvrácení útoku K-ova na práva obžalovaného nebo že skutku nebylo za tímto účelem třeba, aniž by použití skutku tak nadmírného mělo jedinou svou příčinu v rozčílení obžalovaného způsobeném útokem K-ovým. Rozsudek takových zjištění neobsahuje.