Rt 2812/1927
I. Střídavým pominutím smyslů podle § 2 b) tr. zák. rozumí zákon přechodnou duševní chorobu, zvláště periodickou psychosu, vylučující dočasně (střídavě, přechodně) užívání rozumu a potlačující duševní život a intelekt pachatelův tou měrou, že nebyl s to poznati protiprávnost svého činu nebo zaříditi své jednání podle správného rozpoznání.

II. O neodolatelném donucení (stavu nouze) podle § 2 g) tr. zák. lze mluviti jen tenkráte, jednal-li pachatel pod dojmem přítomného, bezprostředně hrozícího nebezpečí, jež bylo jedinou pohnutkou ke spáchání činu a jemuž nebylo lze jinak uniknouti, než spácháním zločinu, předpokládajíc, že pachatel nezavinil stav nouze trestným činem, že nemá právní povinnosti snášeti hrozící škodu, a že hodnota statku obětovaného není nepoměrně vyšší než hodnota statku zachráněného.

( Rozhodnutí Zm I 283/27, 2.06.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost má za to, že výsledky řízení byly tvrzeny neb aspoň napovězeny skutečnosti, poukazující k tomu, že obžalovaná H-ová se dopustila trestného činu "z neodolatelného psychického donucení, vyvolaného obžalovaným T-em a spojeného s tím a jím vyvolaného střídavého pominutí smyslů". V tom směru poukazuje stížnost na zodpovídání se obžalované, která udala v přípravném řízení i při hlavním přelíčení, že svého muže otrávila z návodu na opětovné přemlouvání a naléhání Stanislava T-a, který ji k tomu přemlouval již v létě 1926 a v září téhož roku přinesl jí k tomu účelu jed, a že bezprostředně před činem i opětovně před tím ji přemlouval a na ni takovým způsobem naléhal, že pak čin provedla. Poukazuje dále na to, že prý obžalovaná uvedla při hlavním přelíčení, že následkem přemlouvání a naléhání T-ova, by svého muže odstranila, nemohla se již ani myšlenek na to zbaviti, a že pak, když na ni T. opětovně a naposled ještě den před činem naléhal, čin provedla pod naléhavým nutkáním, nevědouc ani, co dělá.

Stížnost poukazuje posléze na seznání svědků, kteří prý potvrzují různé okolnosti, nasvědčující po názoru zmateční stížnosti pravdivosti obhajoby obžalované. Tak potvrdily sousedky obžalované v den činu u ní přítomné, že obžalovaná trpěla večer bolestmi u srdce a takovým rozrušením, že ji pokládali za vážně nemocnou a že simulace byla vyloučena. Podle výpovědí svědkyň B-ové, V-ové a svědka H-a byl poměr obžalované k usmrcenému manželu dobrý, hádky, k nimž mezi nimi někdy docházelo, celkem bezvýznamné, zemřelý nebránil poměru obžalované k T-ovi, který trval již přes tři roky, a nebyl jím tudíž v cestě, takže prý by čin obžalované zůstal nevysvětlitelným, kdyby nebylo správným její hájení se, že čin spáchala, podlehnuvší neodolatelnému naléhání se strany T-ovy a ztrativší při tom zcela rozvahu. Že obžalovaný byl inspirátorem činu a že mu H-ová podléhala, jest prý patrno i ze svědectví Marie B-ové, která udala, že T-a přistihla, jek se plížil k H-ovým podle plotu a byl uschován v haltýřku, a syna Josefa H-a, že jednou, vida za soumraku státi T-a s matkou na dvoře, ho vyhnal, domnívaje se, že s ní udržuje poměr. Zmateční stížnost má tedy za to, že souhrn těchto tvrzených skutečností zakládá okolnosti vylučující trestnost podle § 2 písm. b) a g) tr. zák., totiž že čin byl spáchán ve střídavém pominutí smyslů, ve spojení s neodolatelným psychickým donucením. Stížnosti nelze přiznat oprávnění.

Střídavým pominutím smyslů podle § 2 písm. b) tr. zák. rozumí zákon přechodnou duševní chorobu, zvláště periodickou psychosu, vylučující dočasně (střídavě, přechodně) užívání rozumu a potlačující duševní život a intelekt pachatelův. Tedy čin by byl spáchán při střídavém pominutí smyslů v čase, kdy pominutí trvalo, t. j. že byl spáchán v době, kdy pachatel byl zbaven užívání rozumu a následkem potlačení duševních sil nebyl s to poznati protiprávnost svého činu a zaříditi své jednání podle správného rozpoznání, a že příčinou této neschopnosti byla přechodná duševní choroba.

Toto poslední, pro otázku nejzávažnější tvrzení se však za celého řízení vůbec nevyskytlo a při hlavním přelíčení nevyšlo na jevo nic, co by na duševní poruchu, byť přechodnou, poukazovalo. Obžalovaná uvedla na svou omluvu pouze, že ji k činu přemluvil T., že se k němu odhodlala pod jehož vlivem na opětovné domlouvání a naléhání (tvrzení, jež ostatně nepotvrzují ani sousedky ani syn obžalované, na něž se zmateční stížnost rovněž odvolává); jedna ze svědkyň udala pouze, že obžalovaná v noci po činu trpěla bolestmi u srdce a takovým rozrušením, že ji pokládali za nemocnou, žádný však netvrdil, že snad jevila známky duševní poruchy poukazující na střídavé pominutí smyslů.

O neodolatelném donucení (stavu nouze) podle § 2 písm. g) tr. zák. lze mluviti podle ustálené praxe i nauky jen tenkráte, jednal-li pachatel pod dojmem přítomného, bezprostředně hrozícího nebezpečí, jež bylo jedinou pohnutkou ke spáchání činu a jemuž nebylo lze jinak uniknouti, než spácháním zločinu, předpokládajíc, že pachatel nezavinil stav nouze trestným činem a že nemá právní povinnosti snášeti hrozící škodu. A i kdyby byly splněny všecky tyto předpoklady, slušelo by vyloučiti beztrestnost vždy tenkráte, je-li hodnota statku obětovaného nepoměrně vyšší než hodnota statku zachráněného.

V souzeném případě však není výsledky řízení napovězen ani jediný předpoklad neodolatelného donucení, uváží-li se, že ani obžalovaná ani nikdo jiný netvrdili, že jí hrozila nějaká přímá a bezprostřední újma, že usmrcení mužovo bylo jediným prostředkem k jejímu odvrácení a že nějaké konkretní nebezpečí jí hrozící bylo jedinou pohnutkou ke spáchání činu. Obžalovaná sama označuje působení T-ovo na ni pouze jako "domlouvání", netvrdila tudíž ani, že na ni bylo účinkováno způsobem, který by vůbec mohl přicházeti v úvahu jako okolnost vylučující svobodu její vůle a rozhodování se.

Okolnost, že usmrcený manžel snad trpěl obžalované její nedovolený poměr a neměl proti němu námitek, nasvědčuje naopak tomu, že z této příčiny se nemusela ničeho zlého obávati a že pohnutku k odstranění manžela dlužno shledávati jinde - ve snaze, umožniti si sňatek s T-em.