Rt 2807/1927
Pokud předpoklad pachatele, zapálivšího cizí majetek, že působení ohně bude zabráněno ihned po jeho vzniku, vylučuje jeho vědomí, že může nastati rozšíření ohně ve větším rozsahu ve smyslu zločinu veřejného násilí dle § 85 b) tr. zák.

( Rozhodnutí Zm I 284/27, 30.05.1927 )
Z odůvodnění:
Obžaloba tvrdila, že oheň obžalovaným založený zničil úplně zařízení holičské síně, takže její majetník S. utrpěl škodu 13.000 Kč převyšující a jest na své existenci ohrožen, a že mimo to byla majiteli domu, ve kterém se síň ta nalézá, způsobena škoda vyšší 10.000 Kč.

Při poradě o zmateční stížnosti vzešly zrušovacímu soudu závažné pochybnosti o správnosti skutečností po stránce subjektivní, zda mohlo ze skutku vzejíti nebezpečí ve větším rozsahu pro cizí majetek, a zda vzešla z poškození skutečně ujma ve větším rozsahu na majetku jiných osob. Za škodu v celém rozsahu, ve kterém skutečně nastala jak na věcech S-ových, tak i na domě W-ově, zodpovídal by sice obžalovaný podle § 85 písm. a) tr. zák., který staví rozsah skutečné škody na roveň škodě zamýšlené, i kdyby bylo správným jeho tvrzení, že nechtěl, by vyhořel celý krám S-ův, že chtěl jen, by shořely postel a papír, že neměl úmyslu založiti oheň tak rozsáhlý, že si myslel jen, že někdo ihned postřehne oheň jím založený, by byl uhašen.

Použití trestní sazby od 10 do 20 let, podle níž byl trest vyměřen, závisí tedy na správnosti podřadění skutku pod pojem zločinu podle § 85 písm. b), neboli na správnosti předpokladu, že obžalovaný, poškodiv zlomyslně určité věci S-ovy (postel, prádlo, papír) zapálením jich, byl si vědom toho, že tím způsobuje nebezpečí i pro ostatní zařízení krámu S-ova, po případě též pro majetek jiných osob, obzvláště pro dům W-ův (v němž byl krám S-ův), a že škoda takto z onoho skutku hrozící bude většího rozsahu.

Toto vědomí obžalovaný při mimosoudním výslechu nedoznal a při soudních výsleších důsledně popíral, udávaje, že neuvážil, že tu je, přesněji že nastane nebezpečenství pro celý dům, a že vůbec neuvažoval o dalších následcích svého jednání. Poukazy, které by obžalovaného z popřeného vědomí usvědčovaly, ve výsledcích hlavního přelíčení shledati nelze, rozeznává-li se přesně mezi zlým úmyslem, zničiti ohněm cizí, totiž S-ovi patřící věci, a vědomím, ve kterém rozsahu mohou věci této a po případě i jiné osoby ohněm býti zničeny, a uvědomí-li se, že věci, umístěné v přístěnku, kde byl oheň založen, při celkem nepatrně jich ceně nelze pokládati za majetek rozsáhlejší. Arciť doznal obžalovaný mimosoudně, že založil oheň úmyslně, že se chtěl pomstíti S-ovi za výpověď z práce, že nechal dvéře přístěnku otevřeny, by byl průvan a oheň lépe hořel, a že si lehl na ulici, by nebyl sám ohrožen ohněm velice rychle se šířícím. Avšak, nehledíc k tomu, že neuvedl, zda velice rychlé šíření se ohně předvídal již v době, kdy jej založil - doznal obžalovaný těmito údaji jen zlý úmysl shora uvedený, nikoli i vědomí rovněž tam uvedené a neudal ničeho, co by poukazovalo k jeho vědomí v době skutku, že oheň nebude omezen na přístěnek a rozšíří se i na jiné místnosti, připojil však údaj, o jehož významu pro závěr na řečené vědomí bude ještě, čeho třeba, uvedeno, že, lehnuv si před domovní dvéře na ulici, počal naříkati a volal o pomoc.

Obžalovanému nebylo dokázáno, že k uskutečnění zlého úmyslu, pomstíti se S-ovi založením ohně, učinil více než co sám doznal, totiž že v přístěnku s krámem sousedícím hodil prádlo a papír na podlahu a stáhl poněkud peřinu z postele směrem k prádlu a papíru, načež hodil hořící zápalku na papír. Přípravy ty nejsou takové, že by byly pachatele nutily k závěru, že oheň přeskočí do sousedních místností nebo zasáhne samotnou stavbu. Obžalovaný lehl si - svázav si ruce a nohy a ztíživ si takto pohyby - po založení ohně před dům na ulici, kvílel a naříkal tak, že ho slyšel i S. v protějším domě bydlící, a když S. k němu přiběhl a ptal se ho, co se děje, ukazoval obžalovaný, jak S. dosvědčil, třebas to obžalovaný sám popřel, do zadu, tedy do domu, takže S. vběhl do domu a zpozoroval oheň.

Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že obžalovaný chtěl upozorniti - a to ihned po založení ohně - na sebe a přivolati lidi, očekávaje, jobu obžalovaného, že předpokládal, že oheň bude ihned po svém vzniku někým uhašen, jinými slovy, že oheň se nerozšíří i do dalších místností, než ve které byl založen.

Předpoklad, že bude zabráněno působení ohně ihned po jeho vzniku, to jest asi ještě v místnosti, ve které byl založen, mohl však rušiti vědomí, že nebezpečí rozšíření ohně do jiných místností vůbec může nastati, najmě v duši pachatele tak mladistvého věku, jakého jest obžalovaný, při jeho zřejmé duševní méněcennosti, ku které poukazují zpráva o nevalném prospěchu ve škole, obsah propouštěcího vysvědčení a doklady, teprve stížností předložené o různých chorobách, najmě o zděděné příjici obžalovaného, a při rozčilení, v němž byl i v době skutku následkem výpovědi z práce a nepříjemností, kterých se obával při nutném návratu do domu rodičů.

Proto není nevěrohodným tvrzení obžalovaného, že si dalších následků svého jednání neuvědomil, neboli že si nebyl vědom toho, že z jeho jednání může nastati nebezpečí pro cizí majetek ve větším rozsahu, než ku kterému poukazovalo zapálení věcí v přístěnku se nalézavších samo o sobě a který by se rovnal rozsahu § 85 b) předpokládanému.