Rt 2804/1927
I. Z hlediska §§ 335, 337 tr. zák. nestačí tu po případě ani nevykročení z mezí přípustné rychlosti, naopak sluší po rozumu všeobecné a základní zásady § 45 nař. voliti rychlost jízdy tak, by řidič byl pánem své rychlosti a jízdu po případě ihned zastavil, by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována.

II. Z hlediska § 335 tr. zák. se nevyžaduje, by protizákonný výsledek nastal jen činěním neb opomenutím pachatelovým, stačí, vyvolal-li třebas i jen jednu z podmínek, jež měly v zápětí úraz.

III. Subjektivní skutková podstata § 335 tr. zák. předpokládá, že pachatel nahlížel neb aspoň bez zanedbání povinné náležité péče nahlédnouti mohl, že z objektivních okolností, jimiž byla založena příčinná řada, vedší k ohrožení tělesné bezpečnosti (úrazu), takové nebezpečí plyne.

IV. Zavinění podle § 335 tr. zák. je tu po subjektivní stránce nejen tehdy, když si byl pachatel vědom nebezpečí s jeho činem neb opomenutím spojeného (vědomá culpa), nýbrž i tehdy, když si nebezpečí toho neuvědomil pro nedostatek povinné péče (nevědomá culpa). Trestnost činu v druhém případě nenastává, mohl-li pachatel nebezpečenství poznati jen za použití zvýšené, obecnou míru převyšující pozornosti, nastává však, nepoužil-li pachatel oné pozornosti, které by byl použil vzhledem k povaze činu a konkretním okolnostem, za nichž čin byl spáchán, každý rozumný člověk, a bylo-li nebezpečenství při použití této pozornosti též poznatelným.

( Rozhodnutí Zm II 523/26, 27.05.1927 )
Z odůvodnění:
V zásadě má stížnost Oldřicha P. pravdu, že pouhé nešetření předpisů pro jízdu automobily, to jest předpisů ministerského nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., je toliko správním přestupkem, trestným podle § 55 nař., arci za předpokladu, že nenastalo žádné konkrétní nebezpečí; přehlíží však, že v souzeném případě neklade se obžalovanému za vinu pouhé nešetření oněch předpisů, tudíž pouhá rychlejší než přípustná jízda sama o sobě, nýbrž nepřípustná jízda v souvislosti s tím, že jí byly poškozeny právní statky § 335 tr. zák. chráněné.

Vytýká-li stížnost, že se nalézací soud neobírá tou rozhodnou okolností, jaké důsledky v souzeném případě měla rychlá jízda a pokud tato rychlá jízda zavinila srážku, pokud se týče neštěstí, vznáší výtku neoprávněnou. Vyslovujeť soud, že ke srážce, jež skončila smrtí, pokud se týče lehkým zraněním lidí, došlo proto, že oba obžalovaní P. a B. nešetřili (neužili) všech předepsaných opatrností, a vidí u P-y nešetření předepsaných opatrností v tom, že jel poblíže křižovatky nepřípustnou rychlostí, stočil pravé strany na levou a nenaznačil kam chce jeti. Aby byla přesně zjišťována míra zavinění obžalovaného na srážce a nehodě, nebylo pro otázku přičítatelnosti zapotřebí. Stačí, že zavinění tu vůbec je.

Zmateční stížnost Františka B-a namítá po právní stránce, že přestoupení právní normy samo o sobě, - stížnost míní tu ministerské nařízení z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., - není ještě zaviněním ve smyslu trestního zákona, tu ve smyslu § 335 tr. zák. Bylo však již vyloženo, že obžalovaným neklade se za vinu pouhé překročení předpisů ministerského nařízení, nýbrž v souvislosti s tím zavinění na smrti, pokud se týče tělesném poškození osob, a že nalézací soud dovozuje zavinění to u stěžovatele bez právního omylu z nedovolené rychlosti jízdy na křižovatce, místě to označeném znalci za velmi nebezpečné. Nelze souhlasiti s názorem, že pouhé přestoupení předpisů o rychlosti motocyklu obžalovaného jest úplně mimo okruh těch příčin, které zavinily srážku, ježto prý je nepochybno, že ke srážce by bylo došlo, ať obžalovaný vyvinul rychlost jakoukoli, a že vlastní příčinou nehody bylo, že automobil P-ův změnil v rozhodné chvíli směr a vrazil následkem toho do motocyklu stěžovatelova.

Je nepochybno, že předpisy řečeného ministerského nařízení jsou vydány z důvodů bezpečnostních a mají ten význam, že, jsou-li dodržovány, je tím poskytnuta záruka pro větší bezpečnost provozu jízdných silostrojů. V důsledku toho dlužno za to míti, že podle lidského dohadu by ke srážce a nehodě nebylo buď vůbec došlo aneb aspoň ne v takové míře, kdyby obžalovaní byli se řídili předpisy nařízení. O obžalovaném B-ovi zjišťuje soud, že si uvědomil onu křižovatku, označenou znalci za zvlášť nebezpečnou, že však přes to nezmírnil rychlost na předepsanou míru, naopak jel dále rychlostí 15 až 30 km. Nad to dlužno stížnosti připomenouti, že po případě nestačí ani nevykročení z mezí přípustné rychlosti, že naopak sluší po rozumu všeobecné a základní zásady § 45 voliti rychlost jízdy tak, by řidič byl pánem své rychlosti a jízdu po případě ihned zastavil, by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována. A takovou zvláštní okolností byla tu neobyčejná nebezpečnost křižovatky, jíž nejen pro obžalovaného P-u, nýbrž i pro stěžovatele byla dána situace, jež vyžadovala, by i jím vynaložena byla zvláštní pozornost, opatrnost a ostražitost, která se projeviti měla zejména v tom, že měl jízdu zmírniti na předepsaných 6 km, po případě na míru ještě nižší, zvláště když nemohl pozorovati, zda po silnici ze S. vedoucí neobjeví se náhle nějaká překážka, s níž měl na každý způsob počítati. Kdyby se obžalovaný byl tak zachoval a byl volil takový stupeň rychlosti, že by byl při postřehnutí překážky býval s to zaraziti vozidlo ihned, byl by sproštěn zodpovědnosti, i kdyby přes to bylo ke srážce došlo. Poněvadž se však nezachoval tak, jak nebezpečná situace naléhavě kázala, naopak jel rychlostí, přípustnou míru mnohokráte převyšující, jednal proti předpisům a neopatrně a dopustil se zavinění, jež mělo v zápětí, že, jak soud správně dovozuje, stěžovatelův motocykl narazil na auto velmi prudce.

Tím je zároveň prokázána stížností postrádaná příčinná souvislost mezi stěžovatelovým jednáním a neštěstím, poněvadž, kdyby se byl stěžovatel zachoval tak, jak vyloženo, nebylo by podle lidského dohadu k neštěstí buď vůbec došlo neb aspoň ne v tom rozsahu. Tuto příčinnou souvislost bere i soud za prokázánu; praví, že proto, že obžalovaní nepoužili předepsané opatrnosti, došlo ke srážce, jež skončila smrtí, pokud se týče lehkým zraněním lidí. Na zodpovědnosti stěžovatelově nemění ničeho, že na nehodě má vinu i spoluobžalovaný P., poněvadž k trestnosti podle § 335 tr. zák. se nevyžaduje, by protizákonný výsledek nastal jen činěním neb opomenutím stěžovatele samotného, naopak k jeho zodpovědnosti stačí, když sám vyvolal, byť i jen jednu z podmínek, která měla v zápětí úraz.

Z toho, co uvedeno plyne, že bezpodstatnou je výtka, činěná rozsudku, že neuvádí důvodů pro příčinnou souvislost jednání obžalovaného s nastalým výsledkem a že neodůvodnil, že rychlá jízda stěžovatelova byla aspoň spoludůvodem nehody. V tomto směru není tedy zmateční stížnost opodstatněna.

Naproti tomu nelze jí upříti oprávnění, pokud vytýká, že nalézací soud dospěl k odsuzujícímu výroku způsobem vadným, neodůvodniv vůbec výroku o subjektivním zavinění obžalovaného. Rozsudkový výrok napadeného rozsudku shledává trestní zavinění obžalovaného v tom, že jel rychle motorovým vozidlem na křižovatce a že se tím dopustil jednání, pokud se týče opomenutí, o němž již podle jeho přirozených následků, které každý snadno poznati může, pokud se týče podle svého stavu a povolání mohl nahlédnouti, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí, při čemž z jednání toho vzešlo lehké poškození na těle Františce K-ové a Ludmile J-ové a smrt Ladislava Č-a.

V rozsudkových důvodech není však vůbec zjištěno a odůvodněno, zda obžalovaný z toho kterého s hledisek § 335 tr. zák. nahlížel neb aspoň beze zanedbání povinné náležité péče nahlédnouti mohl, že z objektivních okolností, jimiž podle názoru nalézacího soudu byla založena příčinná řada, vedší k ohrožení tělesné bezpečnosti a úrazu oněch žen jakož i ke smrti Ladislava Č-a, takové nebezpečí plyne. Pouhé zjištění, že bylo povinností B-ovou, by upravil svou rychlost a se připravil na možné překvapení tak, by v každém okamžiku stroj ze sféry nebezpečí odstranil, nestačí k odůvodnění subjektivního zavinění.

Nalézací soud nevidí trestné zavinění v tom, že obžalovaný mohl již podle zvláště vyhlášených předpisů nahlížeti výsledek svého jednání, a nelze důvodně tvrditi, že nalézací soud onu předvídatelnost u obžalovaného, použivšího silostroje, pro jehož používání jsou z bezpečnostních ohledů vydány zvláštní předpisy, obsažené v ministerském nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., předpokládal proto, že zákon stojí na stanovisku, že ony zvláště vyhlášené předpisy sprostředkují pro vinníka rozpoznání nebezpečnosti jednání, příčícího se vydaným předpisům, neboť z rozsudkových důvodů nelze usuzovati, že nalézací soud vycházel z onoho předpokladu.

Náležitě po formální stránce odůvodněného zjišťovacího výroku v naznačeném směru bylo však třeba, neboť zákon činí v 335 tr. zák. zodpovědným za jednání neb opomenutí, o němž pachatel může nahlížeti, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti ohrožení lidské bezpečnosti, nastalo-li z toho těžké poškození nebo smrt člověka. Neměl tedy nalézací soud přestávati na tom, že zjistil objektivně, které byly tu zdroje ohrožení lidské bezpečnosti, nýbrž měl se také vysloviti o tom, zda obžalovaný předvídal neb alespoň při rychlosti jím uváděné mohl předvídati, že právě na pravé straně silnice se setká s automobilem spoluobžalovaného Oldřicha P-y, který původní správný směr jízdy změnil teprve ve značné blízkosti místa srážky, a zda a na jakou vzdálenost mohl usouditi na změnu směru jízdy automobilu jakož i o tom, zda si obžalovaný alespoň při náležité pozornosti mohl uvědomiti, že za daných okolností z jeho jednání nebo opomenutí může nastati onen konkrétní ohrožující stav, jenž pak vyvrcholil ve skutečnou škodu lehkým úrazem K-ové a J-ové a smrtí Ladislava Č-a. Zavinění podle § 335 tr. zák. je tu po subjektivní stránce nejen tehdy, když si byl pachatel vědom nebezpečí s jeho činem nebo opomenutím spojeného (vědomá culpa), nýbrž i tehdy, když si nebezpečí toho neuvědomil pro nedostatek povinné péče (nevědomá culpa). Trestnost činu v druhém případě nenastává tedy tehdy, mohl-li pachatel nebezpečenství poznati jen za použití zvýšené, obecnou míru převyšující pozornosti, nastává však, nepoužil-li pachatel oné pozornosti, které by byl použil vzhledem k povaze činu a konkrétním okolnostem, za nichž čin byl spáchán, každý rozumný člověk, a bylo-li nebezpečenství při použití této pozornosti též poznatelným.

Poněvadž se nalézací soud neobíral náležitým způsobem subjektivní vinou obžalovaného s důležitého hlediska, že byla pro automobil P-ův volná levá strana silnice a že by snad vůbec nebylo došlo ke srážce, kdyby byl jel P. po levé straně silnice, jak to odpovídá silničnímu řádu moravskému, bylo zmateční stížnosti obžalovaného B-a vyhověti, napadený rozsudek jako zmatečný zrušiti a věc vrátiti nalézacímu soudu, by ji ohledně tohoto obžalovaného znova projednal a o ní rozhodl.