Rt 2799/1927
I. Činnost pachatele ve smyslu § 81 tr. zák. musí býti činností aktivní, nestačí trpný odpor; nevyžaduje se zmaření úředního výkonu; skutková podstata jest dokonána již pouhým zprotivením se bez ohledu na to, zda cíle bylo dosaženo.

II. "Násilným vztažením ruky" je jakékoliv jednání, které směřuje přímo nebo nepřímo proti vrchnostenské osobě, donucujíc ji, by buď zdolala odpor pachatelův vynaložením vlastních fysických sil neb od zamýšleného úkonu upustila; spadá sem vzpírání se a vytržení se z ruky vrchnostenské osoby.

III. Ustanovení § 81 tr. zák. nevylučuje, by se vrchnostenská osoba nepokusila odpor jejímu úřednímu výkonu kladený přemoci a za tím účelem použila protinásilí; násilí pachatelovo, jímž se snaží ono protinásilí zmařiti, nelze pokládati za beztrestnou obrannou činnost ve smyslu nutné obrany.

IV. Pohnutka pachatele nevyviňuje, jest k ní možno přihlédnouti toliko jako k polehčující okolnosti.

( Rozhodnutí Zm I 527/26, 25.05.1927 )
Z odůvodnění:
Po právní stránce má stížnost pravdu v zásadě, že činnost pachatele ve smyslu § 81 tr. zák., ať již záleží v násilí psychickém (v nebezpečném vyhrožování( nebo v násilí fysickém (ve skutečném násilném vztažení ruky), musí býti činností aktivní, a že pokud jde o fysické násilí, nestačí tak zvaný trpný odpor. Naproti tomu neodpovídá zákonu její názor, že ustanovení § 81 tr. zák. vyžaduje zmaření úředního výkonu. Jestiť skutková podstata, jek to ze slov zákona ("v . .. úmyslu, by tento výkon zmařil...", pokud se týče ... "by úřední jednání vynutil") jasně vyplývá, dokonána již pouhým zprotivením se úřední osobě v úmyslu, by úřední nebo vrchnostenský úkon byl zmařen neb úřední jednání bylo vynuceno, aniž je třeba, by tohoto cíle bylo dosaženo. Posuzuje-li se věc na základě rozsudkových zjištění, nemůže býti pochybnosti o tom, že jednáním obžalovaného je naplněn znak násilného vztažení ruky.

Zjišťujeť nalézací soud, že obžalovaný ani tehda, když strážníku Josefu V-ovi přispěchal na pomoc strážník František V., výzvy V-ovy, by je následoval na strážnici, neuposlechl, že se mu naopak, když ho se strážníkem Františkem V-em rukama uchopil, by ho předvedl na strážnici, vzpíral, vytrhl se mu z rukou, při čemž strážníka V-u uhodil pěstí do prsou, chytil ho za plášť a utrhl mu knoflík a pak skočil mezi koně a vlezl si na voj. Podle těchto zjištění neobmezil se obžalovaný na pouhé neuposlechnutí stráže, nýbrž dopustil se násilného vztažení ruky ve smyslu § 81 tr. zák., jímž podle ustálené judikatury je jakékoliv jednání, které směřuje přímo nebo nepřímo proti vrchnostenské osobě, donucujíc ji, by buď zdolala odpor pachatelův vynaložením vlastních fysických sil neb od zamýšleného úkonu upustila, a za které v naznačeném smyslu uznati dlužno vzpírání a vytrhnutí se z rukou zakročujících strážníků, udeření do prsou a uchopení za plášť. Zmateční stížnost nepopírá ostatně ani, že by tyto počiny nestělesňovaly pojmu násilného vztažení ruky, ale snaží se opodstatněnost soudcovského výroku zvrátiti námitkou, že prý odpor obžalovaného nesměřoval proti úřednímu výkonu samotnému, proti předvedení na strážnici, nýbrž pouze tito strážníci budou na strážnici bíti. Je pravda, že se obžalovaný v tomto smyslu obhajoval.

Leč tato obhajoba nemohla by obžalovaného ospravedlniti, i kdyby byla správnou (nalézací soud nevzal ji za prokázánu); uplatnujeť jí obžalovaný v pravdě jen pohnutku, která ho přiměla k odporu proti vrchnostenským osobám, a z jaké došlo ku trestnému činu. Než tato pohnutka byla by pro otázku viny a kvalifikaci činu právně vylučujícího důvodu ve smyslu § 2 tr. zák., nýbrž mohla by přijíti nanejvýš v úvahu jako okolnost polehčující po rozumu 46 d) tr. zák. Tvrzená pohnutka nevylučovala by též, že obžalovaný při svém odporu jednal ve zlém úmyslu podle § 81 tr. zák. vyžadovaném. A vzal-li prvý soud tento zlý úmysl za prokázaný přes to, že obžalovaný posléze výzvy strážníka H-a uposlechl, je výrok ten jakožto výron volného uvažování průvodů neodporovatelným.

V souvislosti s onou námitkou uplatnuje dále zmateční stížnost, že prý činnost obžalovaného byla ukončena odmítnutím jíti se strážníky na strážnici, což je prý pouhým neuposlechnutím stráže. To, co následovalo, nebylo prý přivoděno aktivní činností obžalovaného, nýbrž jen obrannou činností proti aktivní činnosti strážníků, kteří chtěli obžalovaného mocí odvésti a jimž se proto vyrval. Námitka neobstojí. Neboť jakmile obžalovaný výzvě službu konajícího strážníka, by ho následoval na strážnici, neuposlechl - a formální oprávněnost této výzvy nebéře ani obžalovaný ani jeho zmateční stížnost v pochybnost -, nemohlo jeho předvedení na strážnici býti provedeno jinak než tím způsobem, že ho strážníci uchopí a proti jeho vůli odvedou. Že se toto předvedení mohlo státi jen mocí, jest v povaze věci a ustanovení § 81 tr. zák. také nevylučuje, by vrchnostenská osoba se nepokusila odpor jejímu úřednímu výkonu kladený přemoci a za tím účelem použíti protinásilí. Snažil-li se obžalovaný zahájené proti němu násilné předvedení zmařiti zjištěnými útoky (vytrhnutím se z rukou strážníků, uhozením strážníka V-y do prsou, chycením jeho pláště), nelze toto jednání považovati za beztrestnou obrannou činnost (jak by tomu bylo, kdyby si na př. lehl na zem a nechal působiti jen váhu vlastního těla), nýbrž sluší v tom spatřovati násilí mařící uplatňování vůle vrchnostenských osob a směřující přímo proti těmto osobám.

Šlo tu proto o násilné vztažení ruky podle § 81 tr. zák., ve které vyvrcholila jeho renitentní neposlušnost a které s touto, poněvadž splývaly časově a místně v jedno a vzešly z téhož podnětu a úmyslu, tvoří jednotný a nedílný celek, jejž nelze rozkládati v části a tyto samostatně posuzovati.