Rt 2796/1927
I. Přechovávání jest jednáním positivním (deliktem komisivním). Subjektivní skutková podstata zločinu § 13 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. nevyžaduje úmyslu, ohroziti mír v republice a její vojenskou bezpečnost; stačí vědomí pachatelovo, že drží některou z věcí v § 13 čís. 1 zákona uvedených, nemaje k tomu úředního povolení; držel-li pachatel věc před i po účinnosti zákona, vyžaduje se ono vědomí i v této době.

II. Neznalost předpisu, že pro přechovávání věcí uvedených v § 13 čís. 1 zákona jest třeba úředního povolení, jest právním omylem ve smyslu § 3 tr. zák. a pachatele nevyviňuje.

( Rozhodnutí Zm II 518/26, 24.05.1927 )
Z odůvodnění:
Podkladem odsuzujícího výroku jest výhradně přechovávání granátu stěžovatelem. Přechovávání je však jednáním positivním, deliktem komisivním, jelikož spočívá v tom, že přechovávatel má věc u sebe a vykonává tím, že ji drží, skutečnou moc nad ní a to neustále po celou dobu a v každé části doby, po kterou ji u sebe má. Že rozsudečný výrok o řečeném zločinu z rozsáhlejší doby přechovávání granátu stěžovatelem zastihl jen dobu od 8. dubna 1923 až do dne, kdy granát byl zabaven, jest nutným důsledkem toho, že zákon, jehož bylo na skutek ten použito, nabyl účinnosti teprve 8. dubna 1923, a nepoukazuje k tomu, že nalézací soud - podotknuv, že by se byl obžalovaný odvedením granátu vrchnosti uvaroval stíhání pro řečený delikt - předpokládal, že provinění stěžovatelovo spočívá ve vědomé neposlušnosti vůči úředním vyhláškám, které odvádění zbraní v roce 1919 a 1920 nařídily. Proto nezáleží nikterak na tom, zda je zjištění nalézacího soudu, že se stěžovatel o těchto vyhláškách dověděl, stiženo formální vadou stížností uplatňovanou či nikoliv.

Stížnost je v neprávu, namítajíc, že skutková podstata zločinu § 13 čís. 1 zákona na ochranu republiky předpokládá zlý úmysl, v rozsudku nezjištěný, ohroziti mír v republice a její vojenskou bezpečnost. Avšak v § 13 čís. 1 zákona na ochranu republiky jsou jako známky zločinu tam stíhaného uvedeny toliko přechovávání některé z věcí tam jmenovaných, a nedostatek úředního povolení, nikoliv i nějaká škoda nebo nějaké nebezpečí a zejména tam není uvedena neb i jen naznačena nebezpečnost skutku pro mír v republice nebo pro její bezpečnost vojenskou. Ví-li pachatel, že drží některou věc, že věc jest z druhů věcí v § 13 čís. 1 zákona uvedených a že úředního povolení k tomu nemá, měl na zřeteli skutečnosti naplňující veškeré zákonné známky dotčeného zločinu a rozhodl se - přechovával-li věc tu s tímto vědomím - zachováváním stavu, zákonu se příčícího, pro zlo zločinem předpokládané, jímž jest jedině přechovávání některé z věcí těch osobou úřadem k tomu nezmocněnou.

Měl-li pachatel zlo zákonem stíhané na zřeteli a rozhodl-li se proň, jednal po rozumu § 1 tr. zák. se zlým úmyslem k dotčenému zločinu se vztahujícím, byť si nebyl vědom, že zákon předpisuje pro přechovávání takových věcí úřední povolení a zakazuje je osobám, které si povolení nevymohly. Neznalost onoho příkazu a tohoto zákazu nebyla by než neznalostí trestního zákona, která zodpovědnosti nesprošťuje (§ 3 tr. zák.).

Tímto vědomím (zlým úmyslem) stěžovatele, přechovávati granát, k jehož přechovávání úředního povolení neměl, jest odsuzující výrok v příslušné části opodstatněn i po stránce subjektivní.