Rt 2795/1927
I. Pro posouzení objektivní otázky, zda jde o obvinění ze zločinu utrhání na cti (křivého obvinění) ve smyslu § 209 tr. zák., nezáleží na doslovu projevu, nýbrž na věcném jeho dosahu (zda jsou vymyšleny skutkové okolnosti, zakládající skutkovou podstatu zločinu).

II. V subjektivním směru se vyhledává vědomí pachatelovo, že udává křivě jinou osobu ze zločinu u vrchnosti (tvrdí nepravdivé skutečnosti, zakládající křivé udání, proti lepšímu vědomí); otázku, zda tomu tak, jest řešiti s individuelního stanoviska pachatelova.

( Rozhodnutí Zm I 196/27, 24.05.1927 )
Z odůvodnění:
Lze přisvědčiti názoru zmateční stížnosti, že pro posouzení objektivní otázky, zda jde o obvinění ze zločinu ve smyslu § 209 tr. zák., nezáleží na doslovu projevu, nýbrž na věcném jeho dosahu, tudíž na tom, zda jsou vymyšleny skutkové okolnosti, zakládající skutkovou podstatu nějakého zločinu; než z napadeného rozsudku vyplývá, že se těmito právními pravidly též řídil soud prvé stolice, jenž nespatřuje objektivní skutkovou podstatu § 209 tr. zák., toliko v jednotlivých nejhrubších výrazech, jako že se prý dopustil soudce "podvodu", že je "horší než zločinec", nýbrž přihlíží právě k oněm konkretním skutečnostem, jež jsou uvedeny v oznámení: "okřiknutí manželky stěžovatelovy, jakož i jeho syna při svědeckém výslechu; nepřesné po případě neúplné protokolování jistých částí svědeckých výpovědí: postup soudce, jenž, prohlásiv původně, že vynese osvobozující rozsudek, rozmysliv si pak věc, postoupil spisy státnímu zastupitelství" a pod.

Nalézací soud poukazuje pak obzvláště k místu pozastaveného oznámení, vinícího soudce, že použil nedostačujícího a neúplného svědectví k odsouzení obžalovaného, poněvadž prý chtěl přivoditi rozvrat v jeho rodině, a zdůrazňuje, že ještě při svědeckém výslechu stěžovatel prohlásil, že je viditelné, že soudce ho chtěl odsouditi.

Dospívá-li soud na podkladě těchto skutkových zjištění k přesvědčení, že jde o vinění ze zločinu zneužití moci úřední, nelze tomu vytknouti vadnost, vždyť jest přední úřední povinností každého soudce, by s přísnou nestranností zjednával zákonům průchod a od nich se libovolně neodchyloval, a je pak na snadě, že by jednání soudce, jenž úmyslně používal nátlaku na svědky a úmyslně nesprávně protokoloval jejich údaje za tím účelem, by straně přivoděním rozvratu v její rodině způsobil škodu, poněvadž chce někoho odsouditi pro trestný čin, zakládalo zločin podle § 101 tr. zák. Snaží-li se stížnost samostatným hodnocením smyslu onoho oznámení a obsahu pozdějších ústních údajů stěžovatelových dovozovati, že šlo o pouhou kritiku laikem třeba ve formě nevhodné, a snaží-li se dovozovati, že vlastně soudce nebyl viněn z vědomě stranického jednání, pouští se pouze do nedovoleného rozboru skutkových zjištění a na nich založeného volného přesvědčení nalézacího soudu.

Po stránce subjektivní vyhledává se při zločinu utrhání na cti vědomí pachatelovo, že udává křivě jinou osobu ze zločinu u vrchnosti. Tato náležitost, že pachatel proti lepšímu vědomí tvrdil nepravdivé skutečnosti, zakládající křivé udání, musí býti nadevší pochybnost zjištěna a právě v této důležité části selhává napadený rozsudek. Uvádí ovšem ve svých subjektivních úvahách, že obžalovaný musel si při své inteligenci býti vědom toho, jaké důsledky může pro okresního soudce jeho obvinění míti; tímto obratem zjišťuje se pouze zákonný znak "způsobilosti" obvinění, že by mohlo dáti vrchnosti podnět k vyšetřování nebo pátrání proti obviněnému; než náležitosti této vyžaduje zákon jen při "obvinění" podle druhé věty § 209 tr. zák., ježto však v souzeném případě šlo o udání u vrchnosti (státního zastupitelství a soudu) přímo učiněné, tedy o případ podle prvé věty § 209 tr. zák., nebylo třeba o oné způsobilosti zvláště uvažovati; při tom se jen mimochodem připomíná, že § 209 tr. zák. má na mysli vyšetřování trestní, takže tu zajisté nejde o vhodné odůvodnění nalézacího soudu, pokud vědomí stěžovatelovo o možných následcích oznámení vyvozuje z úvahy, že stěžovatel žádal přímo "kárné" potrestání okresního soudce.

Než, nehledíc k tomu, není oněmi úvahami ještě zjištěno, že stěžovatel učinil subjektivně oznámení proti lepšímu vědomí. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný má fixní ideu o domnělém na něm spáchaném bezpráví; a prohlašuje ihned na to, že "případně soukromé mínění o tom, že snad jednání okresního soudce bylo nesprávné, nemůže ho zbaviti trestní zodpovědnosti, když je prokázáno, že obvinění byla nepravdivá a chování okresního soudce takového rázu, že z něho nebylo lze nikterak usuzovati na obvinění tak závažná. Toto stanovisko soudu je pochybené; okolnost, že skutková tvrzení obžalovaného byla shledána nepravdivými - čimž dochází k výrazu toliko objektivní jejich nepravdivost - nerozhoduje při řešení otázky subjektivní; rozhodujícím je po této stránce jedině subjektivní dojem, jehož nabyl obžalovaný o jednotlivých úkonech soudcovských, o jednotlivých událostech onoho hlavního přelíčení pro urážku na cti; právě jeho mínění, jeho nazírání na celou věc ke směrodatným pro posouzení jeho subjektivního zavinění a může, pokud následkem neporozumění, omylu, laického nepochopení přikládal jednotlivým úkonům soudcovským bezelstně jiný smysl, vyloučiti vědomí vyhledávané k zločinům utrhání na cti.

Nalézací soud nesměl proto pominouti ono soukromé mínění stěžovatelovo, nýbrž bylo na něm, by zkoumal, jak obžalovaný celou věc pojímal a jak na něho působila, a s tohoto individuelního stanoviska obžalovaného, nikoli s jakéhosi vyššího objektivního stanoviska bylo pak řešiti otázku, zda obžalovaný bezelstně usuzoval na tak závažná obvinění čili nic.