Rt 2793/1927
I. Pro posouzení otázky, zda jde o některou újmu napadeného uvedenou u zločinu vydírání dle § 98 b) tr. zák., jest výhradně rozhodným obsah a smysl pronesené pohrůžky, nikoliv okolnost, zda se může ohrožený s úspěchem brániti; spadá sem vyhrůžka veřejným skandálem.

II. V subjektivním směru se vyžaduje vědomí pachatelovo, že nemá práva na plnění, které vynucuje.

( Rozhodnutí Zm II 502/26, 23.05.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost shledává neúplnost řízení v tom, že nalézací soud zamítl průvodní návrh obhájce při hlavním přelíčení a zkrátil tak obžalovaného v právu obhajoby. Podle protokolu navrhl obhájce, "by byli vyslechnuti jako svědci advokáti Dr. K., Dr. D., Dr. V a Dr. B., po případě jeho koncipient o tom, jaký příkaz jim dal obžalovaný k jednání se skupinou svědků tu vypovídajících a by tito advokáti předložili informace, jak se svědky jednali, dále o tom, zda jim dal obžalovaný příkaz k vymáhání peněz". Zmateční stížnost má za to, že, prokáže-li se výslechem navržených svědků, že obžalovaný se na ně obrátil o dovolenou právní pomoc, bude vyloučen na jeho straně jakýkoliv úmysl vyděračný.

Zmateční stížnost jest v právu. Nalézací soud zamítl onen průvodní návrh jako nerozhodný a zbytečný, maje za to, že je věc objasněna, jak jednal obžalovaný se svědky. Tomu lze přisvědčiti, pokud jde o objektivní stránku činu, neboť předmětem obžaloby byly pohrůžky, jež pronesl obžalovaný k Aloisu J-ovi a Františku Ř-ovi, v nepřítomnosti oněch advokátů, takže z hlediska objektivního jest jedině rozhodno, jak obžalovaný sám jednal s J-ou a Ř-em, nikoli jak s nimi snad jednali jeho právní zástupci. Leč důkazy nabízené obhájcem mohou míti podstatný význam pro otázku subjektivního zavinění obžalovaného, totiž pro otázku, zda si byl obžalovaný vědom, že nemá na plnění, které vynucoval, práva. Neboť je-li pravda, že se obžalovaný obracel se svými, třeba jen domnělými nároky proti řečeným osobám o právní pomoc na advokáty, pověřiv tak jednáním o těchto nárocích muže znalé práva, mohlo by to snad nasvědčovati tomu, že pokládal své nároky proti J-ovi a Ř-ovi za oprávněné, a jest proto důležito, vyslechnouti ony advokáty o tom, jaké příkazy jim obžalovaný dal ku jednání s J-ou a Ř-em, a nahlédnouti též do informací těchto advokátů. Zamítnutí onoho průvodního návrhu mohlo tudíž na rozhodnutí působiti způsobem obžalovanému nepříznivým, takže sluší zmateční stížnosti přisvědčiti, že byl obžalovaný nepřipuštěním nabízených důkazů zkrácen ve své obhajobě.

Po věcné stránce namítá stěžovatel, že jednání obžalovaného nelze podřaditi pod ustanovení § 98 b) tr. zák. protože

a) jeho výrok k Ř-ovi a J-ovi (že Ř-a zbaví služby a že poví jeho i J-ově ženě, že měli poměr s jeho manželkou) nelze prý pokládati za trestné pohrůžky vůbec a újmou na cti zvláště, poněvadž prý se Ř. i J. svým jednáním "zbavili ochrany cti" a obžalovaný byl oprávněn jim hroziti;

b) obžalovaný prý měl proti J-ovi a Ř-ovi nárok na náhradu škody z jejich nedovoleného poměru k manželce a J-u měl prý kromě toho v podezření, že jest otcem jednoho z dětí manželkou zrozených, takže byl měl povinnost starati se o ně, takže vynucoval prý svou pohrůžkou skutečný nebo aspoň domnělý nárok, při nejmenším prý naturální po zániku žalobního práva pro přestupek podle § 502 tr. zák.; nelze prý tedy mluviti o vydírání.

Zlý úmysl jest prý vyloučen proto, že se domáhal dovolené satisfakce, dokonce prostřednictvím advokátů. Zmateční stížnost jest v obou směrech z části provedena proti zákonu, nedbajíc rozhodných skutkových předpokladů rozsudku. Pokud je provedena, jest odůvodněna jen v posléze uvedeném směru.
K a): Soud zjistil formálně bezvadně, že smyslem výroků obžalovaného - jestli J. nezaplatí, že mu způsobí veřejný škandál, a, nezaplatí-li Ř., že ho připraví ze služby a učiní nan trestní oznámení - jest, že obžalovaný hrozil neoprávněně újmou na cti i na majetku způsobem, který by byl s to vzbuditi u ohrožených důvodné obavy jak vzhledem k velikosti zla, jímž bylo hrozeno, tak i vzhledem k jejich úřednímu, po případě služebnímu postavení (Ř. je ve veřejné službě, J. prodavačem v spotřebním spolku). Zmateční stížnost jest na omylu, majíc za to, že nelze tu mluviti o pohrůžce újmou na cti proto, že prý se ohrožení "svým skutkem - zbavili ochrany cti", uváží-li se, že pro posouzení otázky, zda jde o újmu na cti, jest výhradně rozhodný obsah a smysl pronesené pohrůžky, nikoliv okolnost, zda se mohou ohrožení (napadení) s úspěchem ochrany své cti domáhati. Že pohrůžku veřejným škandálem dlužno za všech okolností pokládati za pohrůžku újmou na cti, netřeba blíže doličovati. Budiž jen podotčeno, že obžalovaný, zmeškav žalobní lhůtu pro čin soukromožalobní, nebyl oprávněn hroziti ani trestním udáním, tím méně pak veřejným škandálem, a újmou na majetku.

K b): Nalézací soud vyloučil, že se obžalovaný domáhal pohrůžkami něčeho, nač měl nárok; odmítnuv jeho obhajobu, že vymáhal na J-ovi výživné pro dítě a na Ř-ovi útraty potratu jako nevěrohodnou a vyvrácenou výpovědí svědků J-y a Ř-a, zjistil, že vynucoval pohrůžkou kvalifikovanou podle § 98 a) tr. zák. bezprávné nároky, ježto z pouhého nedovoleného poměru s manželkou, na kterýž jedině se odvolává obžalovaný při svých pohrůžkách, ještě o sobě nárok na náhradu škody neplyne. Odůvodněna jest však zmateční stížnost, pokud vytýká, že není dán - pokud se týče zjištěn - zlý úmysl obžalovaného, jak jej zločin podle § 98 b) tr. zák. vyžaduje.

Nalézací soud nezjistil zejména vědomí obžalovaného, že nemá na plnění, které vynucoval, právního nároku, takže výrok, odsuzující ho pro zločin vydírání, spočívá po subjektivní stránce na nesprávném použití zákona a je zmatečný.