Rt 2791/1927
I. Vina ve smyslu trestního práva nevyžaduje vědomí o trestnosti závadného jednání.

II. Osoba čtrnáctý rok věku překročivší jest plně trestně zodpovědna; věkem v době činu hranici § 2 d) tr. zák. jen nemnoho překročivším, slabým rozumem nebo zanedbaným vychováním podmíněná neúplnost rozvoje duševních sil smí dojíti povšimnutí jen při výměře trestu, ne však při řešení otázky viny.

( Rozhodnutí Zm I 617/26, 23.05.1927 )
Z odůvodnění:
Obžalovaný hájil se tím, že nevěděl, že pouhé přechovávání radiotelegrafních součástek je trestným činem, a že nevěděl, že povolení musí býti opatřeno před zřízením úplné radiotelegrafní stanice, domnívaje se, že teprve po jejím zřízení musí žádati za povolení. Je prý pravda, že neznalost zákona neomlouvá, to však předpokládá, by pachatel měl takovou minimální vyspělost, že chápe následek činu, že jest si vědom a může si uvědomiti, že páše zlo.

Obžalovaný však, jemuž v době činu nebylo ještě 15 roků, nevykazuje prý pro tento věk takový postřeh životní, který by starší člověk míti musil. Dlužno prý také uvážiti, že jde o zcela nový zákon, největší části obecenstva dosud neznámý. To nemá však nic společného s neznalostí následků, jež má závadné konání neb opomenutí v zápětí pro pachatele v příčině jeho trestní zodpovědnosti, jinými slovy s neznalostí trestněprávních následků pro něho, najmě s jeho neznalostí a nevědomostí, že se dopouští trestného činu a zejména trestného činu proti zákonu o telegrafech.

Pokud stížnost klade důraz na mladistvý věk obžalovaného a podmíněný tím nedokonaný ještě duševní vývin jeho a nedostatek pochopení pro trestní závažnost činu, musí poukazy tyto zůstati bez úspěchu; trestní zákon, jak vyplývá z jeho obecně platných a základních zásad předpokládá, že osoba čtrnáctý rok věku svého překročivší má schopnost postřehnouti význam a dosah svého jednání, a ukládá jí proto plnou trestní zodpovědnost. Věkem mezi 14. a 20. rokem, slabým rozumem nebo zanedbalým vychováním podmíněná neúplnost rozvoje duševních sil, smí dojíti povšimnutí jen při výměře trestu (§ 46 písm. a), 264 písm. a) tr. zák., ne však při řešení otázky viny. Zákon předpokládá tudíž u osob starších čtrnácti roků, že jsou vybaveny takovou mírou soudnosti a schopnosti usuzovací a rozpoznávací, by si uvědomily význam a dosah svého činění v oněch směrech, jež se stanoviska práva trestního mají význam.

Z hlediska platného zákona a zejména hledíc k ustanovení §§ 3 a 233 tr. zák. je proto neudržitelným názor, že vina ve smyslu trestního práva vyžaduje vědomí o trestnosti závadného jednání. Uplatňuje-li stížnost, že zákon o telegrafech je zákonem zcela novým, většině lidí neznámým, uplatňuje tím okolnost, jež nemůže obstáti. Záleží jen na tom, by zákon byl v době činu řádně vyhlášen a byl účinným. Pokud k tomu došlo nelze činiti rozdílu ani výjimky a každý jest při porušení zákona odpovědným.

Tato premisa vychází již z obecné právní theorie, podpořené v trestním zákoně navíc ustanoveními §§ů 3 a 233 a její zpochybnění by ve svém důsledku vedlo k anarchii nejen pro obor práva trestního, ale celého právního systému.