Rt 2790/1927
I. Nutná obrana (§ 2 lit. g) tr. zák.) je vyloučena proti útoku již ukončenému.

II. Rozčílení, afekt vylučuje zlý úmysl a trestnost jen tehdy, dosáhly-li stupně pomatení smyslů, v němž si pachatel nebyl svého činu vědom.

( Rozhodnutí Zm II 122/27, 21.05.1927 )
Z odůvodnění:
Obžalovaná sama líčila však výstup zejména i při hlavním přelíčení v ten rozum, že její manžel vyskočil z postele, na níž ležel, že vytáhl z pod postele klacek a volal: "Ty kurvo, já tě musím zabít, dneska z tebe musí téct", že však syn Ludvík na něho skočil a muž spadl na zem, načež prý obžalovaná v rozčílení popadla oběma rukama sekeru a ho, jak ležel na levém boku, "zinkla" po prvé a když zvedl hlavu, udeřila ho ještě jednou. Svědek Ludvík V. pak udal při hlavním přelíčení, že otec, skočiv z postele, řekl: "Ty kurvo, dneska ti musí mozek šplíchat po zdi", že pak uchopil sekáček a hnal se po obžalované, že však svědek mu sekáček vytrhl a hodil otce na postel, otec že pak uchopil sekeru a hnal se na obžalovanou, zakopl však o zem a asi upadl, a že svědek, který byl v tu chvíli obrácen zády, viděl pak, že obžalovaná otce, který seděl nejdříve na zemi, tluče, že ho bouchla sekerou, načež otec spadl, svalil se na znak a že obžalovaná udeřila ho pak ještě jednou.

Vůbec vyznívají popisy výstupu oběma jmenovanými, jedinými to očitými svědky výstupu, vesměs v ten rozum, že Jan V. v onom okamžiku, v němž ho obžalovaná podle vlastního doznání poprvé uhodila ostřím sekery do hlavy, neměl v rukou již předmětu, jehož by byl mohl k útoku na obžalovanou použíti jako zbraně, a že podruhé udeřila ho obžalovaná sekerou do hlavy dokonce, když již ležel na zemi, takže v době činu nebylo pro obžalovanou ani objektivní nutnosti ani se jí subjektivně nemohlo jeviti potřebným, by od sebe odvrátila útok svého manžela na svůj život ve smyslu § 2 g) tr. zák.

Postrádají proto významu též projevy obžalované při hlavním přelíčení, že měla ze svého manžela strach dokonce ještě i tehdy, když již ležel na zemi. Značný význam mají však z hlediska jak § 2 c) tak § 2 g) tr. zák. zjevy, o nichž se arci zmateční stížnost nezmiňuje, že totiž obžalovaná při svém výslechu u hlavního přelíčení připustila výslovně, že pronesla výroky, potvrzené některými svědky, zejména i Ludvíkem V-ou, a nasvědčující tomu, že se myšlenkou svého manžela usmrtiti, obírala již dříve, a že podle výpovědí svědků Mořice G-a, Rudolfa F-a a Josefa K-a svého činu ani nelitovala ani nejevila rozčílení, nýbrž se naopak vyjádřila, že to svému muži měla udělat již dávno, již před dvaceti léty, že mohla míti pokoj.

Zda skutek stal se skutkem u výkonu spravedlivé nutné obrany, jsou zjevny již z předpisu druhého odstavce § 2 g) tr. zák.; stačí pouze dodati, že vyloučena je nutná obrana proti útoku již ukončenému. Pokud jde o otázku ve smyslu § 2 c) tr. zák., stačí připomenouti pouze, že sama zmateční stížnost spatřuje příčinu tvrzené jí duševní poruchy obžalované v době činu jen v rozčílení a strachu, jež prý se jí tehdy, zmocnil. Než rozčílení, afekt vylučuje zlý úmysl a trestnost jen tehdy, dosáhly-li stupně pomatení smyslů, v němž si pachatel nebyl svého činu vědom. Že by rozčílení obžalované v době činu bylo dosáhlo tohoto stupně, že by si zejména svého činu nebyla vědoma, netvrdila ani ona sama, ani tomu nenasvědčují ostatní výsledky hlavního přelíčení, z jejího vlastního zodpovídání se i z údajů Ludvíka V-y bylo porotnímu soudu lze souditi na pravý opak nynějšího tvrzení zmateční stížnosti, která, mluvíc ve svých vývodech porůznu o "ohromném, nepřekonatelném, neovládatelném a vrcholném rozčílení obžalované, zřejmě její rozčílení zveličuje způsobem, který ve výsledcích hlavního přelíčení nemá nejmenší opory.

Nemálo povážlivým jest, že hlavní kořen onoho rozčílení obžalované spatřuje sama zmateční stížnost v její hořkosti a odporu k manželu, tedy ve zjevech, které spíše, než duševní poruše a pomatení smyslů, nasvědčují tomu, že skutek obžalované byl výsledkem její záště a nenávisti k manželu.