Rt 2774/1927
Za svědeckou výpověď ve smyslu § 199 a) tr. zák. nelze pokládati výpověď osoby, již měl vyslýchající soudce příčinu pokládati za podezřelou z účasti na trestném činu, o němž byla vyslýchána, cítila-li se při výslechu subjektivně obviněnou; pro posouzení, zda tomu tak, jest rozhodným úmysl, v jakém výpověď učinila; pod ustanovení § 199 a) tr. zák. nespadá její křivá výpověď tehdy, chtěla-li jí pomoci sobě samé.

( Rozhodnutí Zm I 423/26, 12.05.1927 )
Z odůvodnění:
Uplatňuje zmateční stížnost, že z trestních spisů, týkajících se Jana V-a proti Josefu H-ovi pro přečin proti bezpečnosti cti spáchaný tiskem, vychází, že obžalovaný H. nastoupil důkaz pravdy o tom, že testament zemřelého Jana K-a byl padělán, že z tohoto sporu musil soud seznati, že obžalovaná byla při podpisu testamentu přítomna, a že tudíž mohlo býti i proti ní podezření z trestného činu, že sama testament padělala nebo při tom byla zúčastněna; vzhledem k tomu nelze prý, by její výpovědi, které učinila dne 26. listopadu 1924 a dne 16. července 1925 jako svědkyně u okresního soudu v Něm. Brodě, byly hodnoceny jako výpovědi svědecké, podléhající trestní sankci zákona; nedopouštíť se křivého svědectví podle § 199 a) tr. zák. ten, kdo slyšen byl jako svědek, ač byl objektivně podezřelým z trestního čin, jehož se týkal svědecký výslech.

Stížnost je bezdůvodna. Jest správno, že za svědeckou výpověď ve smyslu § 199 a) tr. zák. nelze pokládati výpověď osoby, již měl vyslýchající soudce příčinu pokládati za podezřelou z účasti na trestním činu, o němž byla vyslýchána. To plyne ze zásady, ovládající trestní řád a vyslovené zejména v předpisu § 202 tr. ř., že vinník není povinen k vině se doznati a nesmí býti k doznání nijakým způsobem donucován, a že ani sankce § 199 a) tr. zák. nesmí býti použito za prostředek k obejití zákazu § 202 tr. ř. Pro posouzení toho, zda tomu tak, jest rozhodným úmysl, v jakém výpověď učinil a že pod ustanovení § 199 a) tr. zák. nespadá jeho křivá výpověď tehdy, chtěl-li jí pomoci sobě samému.

V tomto rozhodném směru však rozsudek zjišťuje a odůvodňuje, že obžalovaná při té i oné závadné svědecké výpovědi jednala ve zlém úmyslu jednak ku prospěchu V-a, v jeho trestní věci pro zločin podvodu, která po její svědecké výpovědi byla podle § 90 tr. ř. zastavena, jednak v neprospěch Josefa H-a, když vydala druhé svědectví (ze dne 16. července 1925) proti tomuto. Tímto výrokem je na jisto postaveno, že obžalovaná při svých závadných výpověděch neměla na mysli svou účast při trestném činu, záležejícím v padělání podpisu Jana K-a na poslední vůli ze dne 7. května 1915, a nechtěla jimi zakrýti svou případnou vlastní vinu, nýbrž že chtěla vyslovenou nepravdou přispěti jen osobě třetí (Janu V-ovi), pokud se týče třetí osobě (Josefu H-ovi) uškoditi. Za těchto okolností není oprávněn předpoklad, že se stěžovatelka pokládala při svých svědeckých výsleších subjektivně za obviněnou a nelze proto důvodně tvrditi, že její výpovědi byly svou podstatou zodpovídáním se obviněného a nikoli seznáním svědka.

Je-li tomu tak, nepadá již na váhu okolnost, že vyšetřující soudce vyslechl stěžovatelku jako svědkyni, ač byla objektivně podezřelou z trestného činu.