Rt 2772/1927
I opilost, nedosahující stupně § 2 c) tr. zák., může následkem zkalení vědomí s ní spojeného, při verbálních deliktech s ohledem na jejich zvláštní povahu, kde uvážení a provedení činu může spadati v týž okamžik, vyloučiti zlý úmysl k takovým deliktům předpokládaný.

( Rozhodnutí Zm I 187/27, 10.05.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti obžalovaného nelze upříti oprávnění, pokud napadá odsuzující výrok nalézacího soudu po stránce subjektivní pro neúplnost rozsudku, poněvadž pomíjí obsah obhajoby obžalovaného jakož i svědeckých výpovědí tuto obhajobu podporujících, a pokud na tomto podkladě vytýká vadnost rozsudku netoliko v příčině omluvného důvodu opilosti podle § 2 c) tr. zák., nýbrž v příčině řešení zlého úmyslu s hlediska § 1 tr. zák. vůbec, kteroužto otázku, jak stížnost právem zdůrazňuje, tu bylo zvláště bedlivě zkoumati.

Jde tu o delikty verbální, směřující jednak proti obecnému míru v republice, jednak dotýkající se cti samostatného oddílu armády čsl., o nichž stěžovatel důsledně tvrdil, že se nedají uvésti v soulad s celým jeho smýšlením vůči státu a dotyčným jeho chováním se, a jež si proto nemůže jinak vysvětliti, než že je musel spáchati ve stavu úplného opilství. Skutečně nezabýval se napadený rozsudek touto nikterak bezvýznamnou obhajobou, ani svědeckými výpověďmi Antonína P-ého, Karla T-a a Karla K-a, potvrzujícími v četných směrech tuto obhajobu: ba rozsudek neobsahuje, ve směru subjektivním vůbec žádných úvah; omezuje se na prosté objektivní zjištění doslovu pozastavených výroků a na řešení otázky opilství, které vylučuje větou, že "obžalovaný si byl plně vědom svých výroků", čímž přirozeně ještě nezjišťuje subjektivních složek, vyhledávaných k trestným skutkům stěžovateli za vinu daným, totiž ani v příčině přestupku urážky na cti, zda si byl stěžovatel vědom urážlivé povahy svého projevu, ani v příčině přečinu podle § 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky úmysl pachatelův, hanobiti republiku, ani vědomí o způsobilosti jeho projevu, snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír v republice.

Již z těchto úvah bylo zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti, napadený rozsudek zrušiti jako zmatečný a věc vrátiti do prvé stolice, by ji znovu projednala a rozhodla. Při novém hlavním přelíčení bude na soudu nalézacím, by se, pokud se týče obzvláště stránky subjektivní zabýval otázkou omluvného důvodu podle § 2 c) tr. zák. způsobem důkladnějším, než se stalo až doposud, uvažuje též o obhajobě obžalovaného a údajích svědků vývodních, kteří vypovídali o dosavadním jeho smýšlení a jeho činnosti v Sokolu, avšak i o stupni jeho opilosti samotné - viz v tomto směru důležité údaje svědka Karla T-a a Karla K-a, poněvadž skutečnostem těm nelze upříti již předem významu stěžovateli příznivého.

Pokud by pak soud dospěl k přesvědčení, že stěžovatel úplně opilým nebyl, bylo by mu pak uvažovati o tom, že i opilost, nedosahující stupně § 2 c) tr. zák. může následkem zkalení vědomí s ní spojeného, při verbálních deliktech s ohledem na jejich zvláštní povahu, kde uvážení a provedení činu mohou spadati v týž okamžik, vyloučiti k takovýmto deliktům předpokládaný zlý úmysl.