Rt 2771/1927
I. Jednání, která vyplynula z téhož společného úmyslu a udála se bez místního a časového přerušení, jest posuzovati jako jediný celek.

II. Skutková podstata zločinu omezování osobní svobody člověkovy podle § 93 tr. zák. je založena každým omezováním napadeného v užívání osobní svobody - jmenovitě ve volnosti pohybu a ve výkonu vlastní volby místa pobytu, - které nebylo tak nepatrným, že by překážky napadenému kladené, mohly býti kýmkoli beze všeho překonány a nebylo rázu přechodného, takže by nemohlo býti jako omezování osobní svobody ani pociťováno.

( Rozhodnutí Zm II 52/27, 9.05.1927 )
Z odůvodnění:
Nalézací soud zjistil výpověďmi svědků ve spojení s trestním oznámením, že Ch-ová šla s obžalovanými dobrovolně, ačkoli z těchto průvodních prostředků nic takového nevyplývá. Podle trestního oznámení nabídli se obžalovaní, že Ch-ovou doprovodí domů, což tato odmítla. Oba obžalovaní pak Ch-ovou pronásledovali a během cesty ji chytil každý za jednu ruku. Podle svědectví Františky Ch-ové chytli ji oba pod paždí a, když je žádala, by ji pustili, neučinili tak. Jak dosvědčily Anna a Marie J-ovy, volala napadená stále, by ji pustili. Je tu tedy podstatný rozpor mezi údaji rozhodovacích důvodů a mezi trestním oznámením i svědeckými protokoly, jichž se nalézací soud dovolává.

Nalézací soud zjišťuje dále týmiž průvodními prostředky, že obžalovaní zavedli Ch-ovou do uličky mimo silnici, kde ji hodili do příkopu, ačkoli Ch-ová potvrdila, že ji oba až ku příkopu dotáhli, a mimo to zjišťuje, že M. zacpával Ch-ové ústa kapesníkem jen jednou, ačkoli podle výpovědi Ch-ové stalo se tak dvakráte po sobě a to poprvé poblíže stavení J-ových, po druhé v příkopě. Ve směrech tu uvedených jest výrok nalézacího soudu o rozhodných skutečnostech neúplným. Neúplnost téhož výroku ve smyslu právě naznačeném jeví se dále v tom, že nalézací soud v důvodech vůbec neuvedl, proč ve zjištěném jednání obžalovaných, které se událo na silnici, nespatřuje zločin podle § 93 tr. zák. Pokud pak jde o další jednání obžalovaných, k němuž došlo mimo silnici v uličce a v příkopě, tu sice nalézací soud odůvodňuje, proč v tomto jednání spatřuje pouze stěžování volného pohybu, avšak příslušné důvody jsou tak nejasny, že z nich nelze seznati, proč nalézací soud v tomto směru skutkovou podstatu zločinu podle § 93 tr. zák. vylučuje.

Zmateční stížnost poukazuje dále správně na to, že nalézací soud měl jednání obžalovaných na silnici a v uličce posuzovati jako jediný celek, poněvadž to i ono jednání vyplynulo z téhož společného úmyslu a událo se bez místního i časového přerušení. Zmateční stížnosti jest přisvědčiti i v tom, pokud dovozuje, že skutková podstata zločinu podle § 93 tr. zák. je založena každým omezováním napadeného v užívání osobní svobody - tedy jmenovitě ve volnosti pohybu a ve výkonu vlastní volby místa pobytu -, které nebylo tak nepatrným, že by překážky napadenému kladené mohly býti kýmkoli beze všeho překonány, a nebylo rázu zcela přechodného, takže by nemohlo býti jako omezování osobní svobody ani pociťováno.