Rt 2761/1927
I. Pojem lstivého uvedení v omyl (§ 197 tr. zák.) nepředpokládá klam takového rázu, že nemůže býti rozpoznán jako klam ani použitím všech prostředků vůbec možných; stačí, že nemůže býti rozpoznán jako klam použitím prostředků, které jsou klamané osobě v době klamu po ruce.

II. Skutková podstata zločinu podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák. vyžaduje zlý úmysl, způsobiti škodu, které v době lstivého uvedení v omyl ještě tu nebylo, nýbrž měla nastati teprve dodatečně; předpokládá, že jednání se zlým úmyslem předsevzaté je povšechně způsobilé zamýšlenou škodu přivoditi; je-li to nemožno, nejde o podvod.

III. Podvod přihlášením a uznáním pohledávky, k jejímuž zaplacení byly věřiteli dány jiné věci než peníze, ve vyrovnacím řízení; pokud tu z ujednání (odhlasování) určité vyrovnací kvoty nemůže nastati ona škoda, je-li stav jmění dlužníkova takový, že aktiva nestačí k zaplacení větší kvoty.

( Rozhodnutí Zm II 465/26, 3.05.1927 )
Z odůvodnění:
Vývodům stížnosti napadajícím výrok nalézacího soudu o zločinu podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák. nelze přisvědčiti, pokud popírají zákonný znak lstivého uvedení v omyl. Stížnost předpokládá, že zboží 27. května 1921 P-skému družstvu zaslané bylo dáno do komise; tento předpoklad příčí se skutkovému zjištění rozsudku. Předpokládá dále, že H. nevěděl o tom, že pohledávka P-ského družstva je zařaděna do dluhů B-ského družstva s celou původní částkou, pokud se týče, že jest vůbec uvedena v seznamu jmění, který byl přílohou návrhu na vyrovnací řízení; rozsudek však takového zjištění neobsahuje, naopak je z rozhodovacích důvodů nade vší pochybnost zřejmo, že nalézací soud předpokládal, že H. věděl o tom, že pohledávka P-ského družstva je v seznamu pasiv uvedena celým penízem. Posléze předpokládá stížnost, že vyrovnací správce P. věděl již v době vyrovnávacího roku o tom, že komisní zboží je zasláno do P.; pro tuto dobu však rozsudek vědomosti P-y o zásilce zboží do P. nezjišťuje.

Nezáleží na tom, že věřitelé mohli se - jakým způsobem, stížnost arciť neuvádí - přesvědčiti, zda pohledávka P-ským družstvem přihlášená jest - rozuměj celým přihlášeným penízem - po právu či nic. Pojem lstivého uvedení v omyl nepředpokládá klam takového rázu, že nemůže býti rozpoznán jako klam ani použitím všech prostředků vůbec možných. stačí, že nemůže býti rozpoznán jako klam použitím prostředků, které jsou klamané osobě v době klamu po ruce. a tu nelze pochybovati o tom, že takových prostředků věřitelé v době vyrovnacího roku neměli, nehledíc k tomu, že neměli příčiny pochybovati o správnosti přihlášky, když proti ní nečinili námitek přítomní zástupci dlužníka.

Nezáleželo by ani na tom, že vyrovnací správce věděl, že pohledávka je částečně zaplacena, nebo že mohl skutečnost tu lehce z obchodních knih zjistiti; nehledíc k tomu, že rozsudek neklade obžalovaným za vinu i oklamání vyrovnacího správce, nýbrž jen oklamání věřitelů, činila by okolnost, že ani vyrovnací správce vědomě neuplatňoval své pochybnosti po případě svou znalost pravé podstaty (výše dotyčné pohledávky), sice po případě vyrovnávacího správce spoluzodpovědným za přispění k oklamání věřitelů, nezprostila by však obžalované zodpovědnosti za to, co sami za účelem klamu předsevzali.

Nezáleží dále na tom, že pouhé ohlášení a uznání pohledávky ve vyrovnacím řízení nedává exekučního titulu a neznamená, že dotyčný věřitel musí dostati povšechně ujednanou kvotu z celé této pohledávky. S hlediska zákonného znaku lstivého uvedení v omyl je rozhodným jen, že přihlášením a uznáním pohledávky neexistující vůbec nebo neexistující v udané výši může býti, pokud se týče jest v ostatních věřitelích vyvolána mylná představa, že pohledávka jest v celém rozsahu přihlášky (uznání) právem, a že věřitelé mohou býti po případě jsou mylnou představou tou vedeni k jednání neb opomenutí, k němuž by se bez tohoto omylu, tedy bez klamu, spočívajícího v přihlášce a jejím uznání, nerozhodli.

Klamné povahy nepozbývá přihlášení (uznání) pohledávky, j jejímuž zapravení byly věřiteli dány jiné věci než peníze, v celém původním rozsahu ani tím, že nebyla určena cena, jíž má věřitel věci na místě placení daní na svou pohledávku započísti. Neurčitost ceny té má za následek jedině neurčitost částky, kterou jest pohledávka po právu, nemění však ničeho na skutečnosti samé, že pohledávka není po právu celým penízem, kterým byla přihlášena a uznána. Pravdivým a klamu prostým bylo by přihlášení (uznání) pohledávky v takovém případě jen, kdyby bylo současně sděleno, že byly na místě placení dány věci, jichž cena však dosud nebyla nebo nemohla býti z těch neb oněch důvodů určena, a že v důsledku toho nelze ještě tvrditi, ve kterém rozsahu jest pohledávka po právu.

Proto nelze shledati právní omyl v tom, že nalézací soud měl za to, že předstírání, přesněji přihlášení a uznání pohledávky při vyrovnávacím roku ve větší výši, než skutečné, - totiž pohledávky v celé původní výši bez ohledu a bez poukazu na to, že za účelem jejího při nejmenším částečného uspokojení bylo dáno zboží na místo placení - bylo způsobilým uvésti věřitele, přesněji ostatní věřitele, v omyl, a že omyl ten přijetím vyrovnání, případně odhlasováním vyrovnání, přesněji řečeno před těmito úkony, skutečně nastal.

Avšak stížnost uplatňuje dále, že není pochyby o tom, že vyrovnání nebylo by ani, kdyby pohledávka P-ského družstva nebyla bývala přihlášena, skončilo jinak než ujednáním 30 % kvoty, že tato kvota byla daleko větší, než B-ské družstvo podle stavu svého jmění mohlo zaplatiti a že by ani při vyřazení pohledávky P-ského družstva se nedostalo věřitelům ani 30 % jejich pohledávek. Uplatňování těchto skutkových okolností, jež nejsou v napadeném rozsudku zjištěny, poukazuje stížnost zřetelně k námitce, že se v rozsudku zákonné známce škody, pokud se týče zákonným pojmům poškozovacího směru lstivého uvedení v omyl a tímto směrem útoku podmíněného poškozovacího úmyslu nedostalo skutkového opodstatnění, které by vyhovovalo správnému výkladu zákona, protože nalézací soud ponechal stranou poměr jmění dlužníkova k jeho dluhům, ač poměr ten jest rozhodným pro posouzení, zda utrpěli věřitelé újmu na svých právech a zda mohli zejména utrpěti škodu na jmění tím, že se uvolili v 30 % kvotu. s námitkou tou je stížnost v právu. Rozhodovací důvody vyslovují, že škoda - podle souvislosti jest jí nalézacím soudem i tu míněna škoda přivoděná skutkem podřaděným pod pojem podvodu - nastala již tím, že činovníci B-ského družstva znemožnili placení kvoty z valné části tím, že odeslali 11. května 1921 zemskému úřadu v B. zboží v ceně 201.956 Kč 70 h a 27. května 1921 zboží v ceně kolem 200.000 Kč P-skému družstvu, nehledě ani ke zboží Š-ovu v ceně prý 80.000 Kč. Avšak je zřejmé, že zmenšení aktiv těmito zásilkami u jmění B-ského družstva na úkor jeho věřitelů nastavší není, ježto se stalo před skutkem jako podvod souzeným, následkem (účinkem) tohoto skutku, a že ho proto nemůže býti použito k opodstatnění znaku škody po případě poškozovacího směru a poškozovacího úmyslu při zločinu podvodu, nehledíc ani k tomu, že tímto zločinem byl uznán vinným i stěžovatel V., který na řečených zásilkách vůbec, a stěžovatel U., který na zásilce Š-ově nebyl súčastněn. Před oním výrokem, zřejmě pochybeným, vyslovují rozhodovací důvody, že zločin podvodu byl dokonán již přijetím vyrovnání, případně jeho odhlasováním a že jest lhostejnou okolnost, zda škoda skutečně nastala nebo zda následkem toho, že B-ské družstvo ani povolené kvoty nezaplatilo, celé vyrovnání bylo pro ostatní věřitelé bez praktického významu.

Z této části rozhodovacích důvodů lze přes řečený mylný výrok usouditi, že se nalézací soud řídil správným názorem, že pro skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák. stačí, že se však také vyžaduje zlý úmysl, způsobiti škodu, které v době uskutečňování tohoto úmyslu, t. j. v době lstivého uvedení v omyl ještě tu nebylo, nýbrž měla teprve dodatečně nastati.

Přičítání zlého úmyslu způsobiti škodu však podle všeobecných zásad trestního práva, došedších výrazu zejména v § 8 tr. zák. stanovením předpokladu jednání vedoucího ke skutečnému vykonání trestného činu, t. j. způsobení zla zákonem zapovězeného, předpokládá, že jednání se zlým úmyslem předsevzaté je povšechně způsobilé přivoditi zamýšlené zlo (zamýšlenou škodu). Kde jest naprosto nemožno, by zamýšlená škoda vzešla z jednání, byť za účelem tím zlomyslně předsevzatého, nedostává se ani abstraktně způsobilého předmětu zlého úmyslu a úmysl ten se netrestce, ježto trestní zákon stíhá jen poškození a ohrožení právních statků, která tu skutečně jsou. I zločin podvodu předpokládá tedy, že z jednání třetí osoby, z něhož měla podle zlého úmyslu pachatelova nastati škoda jí nebo osobě jiné, a k němuž přiměl osobu tu za účelem této škody lstivým klamem, může podle povšechné povahy jeho zamýšlená škoda nastati. Jednáním tím byl nalézacímu soudu, třebaže to v rozsudku přesně vysloveno není, souhlas věřitelů po případě potřebné k tomu jich většiny s 30 % kvotou, neboli závazný pro všechny věřitele projev, že se vzdávají 70 % nominální hodnoty svých pohledávek a spokojí se s tím, že jim ku zapravení celých pohledávek bude zaplaceno 30 %. Pro posouzení, zda bylo toto jednání pro ostatní věřitele škodlivým, jest lhostejno, že podle něho mohlo činiti nárok na zaplacení 30 % celé přihlášené pohledávky i družstvo P-ské, přesněji řečeno, že i toto družstvo muselo se při případném pozdějším uplatňování své pohledávky omeziti na 30 % přihlášeného peníze, a nelze proto rovnati výši zamýšlené škody 30 % oné části této pohledávky, které po právu nebylo. Přes tuto možnost byli by ostatní věřitelé zkráceni jen v případě, že nezapočítání pohledávky nebo části pohledávky P-ského družstva po právu nepozůstávající do stavu dluhů umožnilo větší než 30 %ní kvotu. Byl-li stav jmění dlužníka v době vyrovnacího roku takový, že aktiva nestačila k zaplacení větší než 30 %ní kvoty na všechny pohledávky po právu pozůstávající, nemohla z ujednání 30 %ní kvoty ostatním věřitelům (mimo P-ské družstvo) z odhlasování této kvoty nastati škoda, protože větší úhrada ani jinak (nucenou realisací majetku dlužníkova) jimi docílena býti nemohla. Za tohoto předpokladu bylo by jednání klamem přivoděné naprosto nezpůsobilé, způsobiti škodu, k jejímuž způsobení úmysl obžalovaných podle rozsudečného zjištění směřoval; a úmysl ten by jim pak nemohl býti přičítán.

Naznačených právně závažných hledisek nalézací soud nedbal a nezabýval se stavem jmění družstva B-ského v době vyrovnávacího roku, omeziv se na stručnou reprodukci bilance v době vyrovnávacího roku, omeziv se na stručnou reprodukci bilance družstvem k návrhu na vyrovnací řízení připojené, ačkoliv poměr aktiv a pasiv v ní uvedených ve spojení s okolností, že nemohlo býti zjištěno, že pohledávka P-ského družstva vůbec po právu nepozůstávala, přímo nutila k úvahám, zda stačilo v době vyrovnacího roku jmění dlužníka na zaplacení 30 % kvoty. Důsledkem toho není v rozsudku zjištěno, kolik činily v době vyrovnacího roku pravé dluhy a aktiva dlužníka, kolik se dalo při řádném zpeněžení podle obchodnických zásad v oné době předpokládati jako výtěžek ze změní dlužníkova a fond ku zaplacení dluhů, a která kvota by podle poměrů v době vyrovnacího roku tu jsoucích byla vypadla na dluhy, pokud byly po právu. Uznal-li nalézací soud stěžovatele H-a, V-a a U-a vinnými zločinem podvodu, nezjistiv skutečnosti, které by opodstatnily povšechnou způsobilost klamu přivoditi zamýšlenou při něm škodu a tím i přičítatelnost úmyslu způsobiti škodu, spočívá výrok ten na nesprávném použití zákona.