Rt 2759/1927
I. Podle § 2 g) tr. zák. vyviňuje jen spravedlivá nutná obrana, t.j. taková, která jest nutnou k odvrácení bezprávného, přítomného útoku na určité právní statky (života, svobody a jmění).

II. Vyhledává se především, by obrana směřovala proti útoku, který již počal, nebo bezprostředně nastává či hrozí a který není ještě ukončen; nestačí sama o sobě pohrůžka zlým nakládáním.

( Rozhodnutí Zm I 667/26, 30.04.1927 )
Z odůvodnění:
Stěžovatel namítá, že první soud nesprávně posoudil otázku, zda jednal obžalovaný v nutné obraně čili nic. Má to to, že nebezpečná pohrůžka, jíž H. proti němu pronesl ("Verfluchter Hund, Aas, jetzt bringt ich dich um!") a útok na zdraví a život, jejž proti němu podnikl H., ozbrojený holí, opravňovaly ho k obraně tím spíše, že prý H. již dříve opětovně proti němu i jiným osobám násilně vystupoval a ve stavu napilosti byl schopen každé násilnosti. Skutečně také prý byl obžalovaný tenkráte H-em těžce poraněn (utrpěl prudkými ranami do tváře zlomeninu kosti nosní) a H. byl za to pravoplatným rozsudkem odsouzen pro zločin podle § 152 tr. zák.

Uplatňuje zmateční stížnost zmatek v tom směru, že soud nepřihlíží ke svědectví F-ovu, že slyšel pohrůžku H-ovu, a k seznání H-a, který prý připustil při hlavním přelíčení, že pohrůžku pronesl. Než zmateční stížnost není v tomto směru z valné části provedena po zákonu, ježto nedbá zjištěných skutkových předpokladů napadeného rozsudku, a, pokud ji lze pokládati za provedenou, není odůvodněna.

Podle § 2 g) tr. zák. činí pachatele beztrestným jen nutná obrana spravedlivá t. j. taková, která jest nutnou k odvrácení bezprávného, přítomného útoku na určité právní statky (života, svobody a jmění). Vyhledává se tedy především, by obrana směřovala proti útoku, který již počal nebo bezprostředně nastává či hrozí a který není ještě ukončen.

V souzeném případě zjistil první soud formálně bezvadně, že H. na obžalovaného vůbec neútočil, nýbrž naopak byl jím napaden; chybí tedy základní předpoklad spravedlivé obrany, nehledě ani k tomu, že, jak soud zjišťuje, značný rozsah poranění, způsobeného obžalovaným H-ovi vylučuje spravedlnosti, potřebnost, nutnost obrany. Že by byl H. podnikl na obžalovaného útok holí a přepadl ho od zadu, soud nezjistil. Tvrdil to sice obžalovaný i vývodní svědek F., ale soud jim nevěří a uvádí pro své stanovisko podstatné důvody. Rovněž tak nevěří soud F-ovi pokud tvrdí, že H. při svém domnělém útoku pronesl výše zmíněnou pohrůžku, ježto soud pokládá celou jeho svědeckou výpověď za nepravdivou a náležitě své přesvědčení odůvodňuje. Výtka neúplnosti činěná v tomto směru rozsudku jest zřejmě lichá. Svědek H. nepřipustil při hlavním přelíčení, že pohrůžku pronesl, nýbrž uvedl pouze, "že se nyní nemůže rozpomenouti, zda-li slov těch použil", nebylo tudíž třeba, by se tímto seznáním soud zvláště zabýval.

Dlužno, ostatně podotknouti, že pohrůžka zlým nakládáním o sobě neznamená útok, který již počal nebo bezprostředně nastává, či který skutečně hrozí (§ 2 g) tr. zák.). Pravdou jest, že také H. způsobil tenkráte obžalovanému těžké poranění a že byl za to pravoplatným rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové odsouzen pro zločin podle § 152 tr. zák. Avšak také tento rozsudek zjistil, že obžalovaný prozrazoval nepřátelské úmysly proti H-ovi již před rvačkou, vyslovil, že pravděpodobně od (obžalovaný) mohl býti útočníkem, vyloučiv, že H. napadl obžalovaného.

Za tohoto stavu věci nelze říci, že soud posoudil otázku beztrestnosti obžalovaného z důvodu § 2 písm. g) tr. zák. právně mylně, a bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost jako neodůvodněnou.