Rt 2756/1927
I. Nebezpečná místa v lomech a jamách jest uzavříti a na vhodných místech opatřiti výstražnými tabulkami (§ 19 min. nař. ze dne 29. května 1908, čís. 116 ř. zák.); takovým nebezpečným místem jest kolmá stěna v pískovišti.

II. Pro trestní zodpovědnost správce (prokuristy) podniku ve smyslu § 335 tr. zák. rozhoduje jeho skutečný vztah k podniku, nikoliv jeho právní postavení ve firmě.

( Rozhodnutí Zm II 358/26, 28.04.1927 )
Z odůvodnění:
Stížnost obžalovaného A-a namítá především, že jako prokuristovi firmy A. a Č. náleželo stěžovateli obstarávati pouze komerční stránku obchodů jak v cihelně tak zejména při prodeji písku a že nebylo prokázáno, že měl ze zákona nebo podle smlouvy povinnost vésti také technický provoz dobývání písku a naň dohlížeti, že byl tedy povinen činiti též potřebná technická opatření zejména ve smyslu min. nař. ze dne 29. května 1908, čís. 116 ř. zák.

Námitka jest neodůvodněná. V rozhodovacích důvodech praví se sice o obžalovaném A-ovi, který je v rozsudkovém výroku označen jako prokurista firmy A. a Č., že příkazem P-ovi, "by dával pozor," se nezbavuje zodpovědnosti, poněvadž jako obchodní správce má povinnost, naň (na P-u) dohlížeti, zda příkaz jeho skutečně vykonává.

Tento rozsudkový závěr, zdůrazňovaný, pokud je v něm o obžalovaném A-ovi řeč jako o obchodním správci podniku, také zmateční stížností, vztahuje se však podle svého doslovu pouze na jedno z oněch opomenutí tohoto obžalovaného, jež byla napadeným rozsudkem podřaděna skutkové podstatě přečinu podle § 335 tr. zák., že totiž na P-u nedohlížel, zda skutečně vykonává onen příkaz "by dával pozor", zřejmě, by nikdo na nebezpečném místě písek nekopal, nepodkopával. Praví-li se v rozsudkových důvodech o obžalovaném A-ovi, že ho nutno v prvé řadě pokládati za zodpovědna za udržování bezpečnostních předpisů, je tím zřejmě míněna povinnost, kterou v posledním odstavci rozhodovacích důvodů ukládá rozsudek všem třem obžalovaným, by totiž, nedal-li se nebezpečný stav v pískovišti odstraniti jiným vhodným způsobem, nebezpečná místa opatřili tak, by přístup k nim byl třetím osobám znemožněn. Tím rozumí se povinnost, jež vyvěrá z § 19 onoho ministerského nařízení, podle kteréhožto ustanovení jest nebezpečná místa v lomech a jámách uzavříti a na vhodných místech opatřiti výstražnými tabulkami. Tu pak jest řešiti otázku, zda-li tato povinnost stíhala obžalovaného A-a. Nejvyšší soud odpovídá na otázku tu ve shodě s napadeným rozsudkem kladně z těchto úvah.

Nelze přehlížeti, že skutečné postavení obžalovaného A-a, jež měl v podniku a jež se projevovalo na venek jeho vlastním chováním, nevyčerpávalo jen obstarávání záležitostí spojených s jeho postavením jako prokuristy firmy, pokud se týče obchodního správce podniku, nýbrž že šlo dále a ve skutečnosti zasahovalo i do vedení technického provozu podniku. A tento skutečný vztah A-ův k podniku, nikoli jeho právní postavení ve firmě, jest s trestního stanoviska rozhodným; onen zavazoval ho, by pískoviště ve smyslu ustanovení § 19 nařízení uzavřel a učinil je pro třetí osoby nepřípustným.

Podle vlastních údajů A-ových, jak jsou v rozsudku uvedeny, dal A. svého času v pískovišti natáhnouti drátěné lano od jedné stěny ke druhé, které se později ztratilo, a dal na vzdálenější boudě připevniti výstražné tabulky. Nalézací soud zjistil dále, že A. do pískovny docházel, obžalovanému P-ovi dával příkazy, zejména, že mu dal onen příkaz, by dával pozor, tedy příkaz, směřující k vyvarování se možným úrazům. Z toho plyne, že A. ve skutečnosti zasahoval i do technické stránky provozu pískovny, že činil - ovšem nedostatečná - bezpečnostní opatření a že takto byl v takovém skutečném vztahu k podniku, jenž ho zavazoval, by v pískovišti učinil bezpečnostní opatření vyhovující předpisům ministerského nařízení, zejména jeho § 19.

Ve zodpovídání se obžalovaného A-a, jakož i v jeho dalším údaji, v rozsudkových důvodech výslovně uvedeném, podle něhož byly v pískovišti také tabulky s textem "podkopávání a kopání jest zakázáno," shledal však nalézací soud zároveň také vším právem podklad pro své přesvědčení, došedší výrazu rozsudkovým zjištěním, že obžalovaný věděl jak o nebezpečnosti místa, tak o dávném zákazu kopání na oněch místech, směřujícím k uvarování úrazu.

Zmateční stížnost počíná si tudíž způsobem, příčícím se předpisu § 288 čís. 3 tr. ř., popírá-li ono rozsudkem zjištěné stěžovatelovo vědomí o nebezpečnosti místa a dovozuje-li na jiném místě svých vývodů, že, pozoroval-li obžalovaný P., že pahorek je nebezpečný, bylo jeho povinností, jej uzavříti a obžalovanému A-ovi nebo firmě hlásiti, co pozoruje a co zařídil. Stejně je tomu, tvrdí-li zmateční stížnost, že stěžovatel dal místo kolem pahorku, z něhož Antonín G. kopal osudného dne písek, uzavříti nikoli z obavy před zřícením, nýbrž proto, že chtěl zabrániti, by jednak tam cizí povozy neskládaly rum ze staveb, jednak by tam nepovstala služebnost jízdy. Ocitáť se zmateční stížnost tímto svým tvrzením v nepřípustném rozporu s rozsudkovým zjištěním, podle něhož zejména ono lano, jímž bylo místo uzavřeno, sloužilo k tomu, by byl zabráněn, znemožněn přístup k oněm nebezpečným místům.

Nebezpečnými shledává pak rozsudek místa ta vzhledem k tomu, že hrozilo sřícení, sesutí se dne 3. listopadu 1925 také skutečně došlo. Ve zmateční stížnosti uvádí se ostatně ač ovšem v jiné spojitosti výslovně, že právě nad pískem byla vrstva hlíny, jejíž sesutí, kdyby se pod ní kopalo, musil předvídati každý člověk s obyčejnými duševními schopnostmi. Rozsudek zjišťuje, že ono lano bylo později - neznámo kým - odstraněno, že tabulky s výstražným nápisem "Podkopávati jest zakázáno" nebyly upevněny v pískovišti, nýbrž na boudě, poněkud vzdálené od pískoviště, a že byly určeny pouze pro dělníky podniku, tedy nikoli též pro cizí osoby, zejména odběratele, kteří dojížděli do pískoviště pro písek. že obžalovaný A. o této skutečnosti věděl, v řízení v prvé stolici nepopíral a opaku netvrdí ani zmateční stížnost. Rozsudek zjišťuje však dále, že v osudné době nebylo v pískovišti vůbec ničeho, čím by ve skutek byly uvedeny bezpečnostní předpisy ministerského nařízení, zejména jeho § 19. Obžalovanému A-ovi ukládá rozsudek právem za povinnost postarati se o to, by místo, kde se stěna sesula a Rudolf G. byl jí usmrcen, bylo i v osudné době uzavřeno tak, by přístup třetím osobám byl znemožněn.