Rt 2748/1927
I. Z hlediska § 335 tr. zák. nestačí zjistiti objektivně, co bylo v souzeném případě zdrojem ohrožení lidské společnosti, nýbrž jest se soudu vysloviti i o tom, zda pachatel předvídal nebo měl a proto mohl předvídati, že z jeho jednání (opomenutí) může nastati onen konkrétní ohrožující stav, jenž pak vyvrcholil ve skutečnou škodu (úrazem).

II. K otázce příčinné souvislosti. Vlastní neopatrnost poškozeného nevyviňuje pachatele, leč by byla počátkem samostatné příčinné řady vedší k ohrožení a úrazu.

( Rozhodnutí Zm I 613/26, 22.04.1927 )
Z odůvodnění:
Napadený rozsudek uznává obžalovaného vinným přečinem podle §§ 335, 337 tr. zák. proto, že jel jako řidič osobního auta dne 27. srpna 1924 Ž. neopatrně, a tím se dopustil činu ohrožujícího tělesnou bezpečnost lidí. V důvodech klade rozsudek obžalovanému za vinu, že, nedbaje policejního předpisu města Ž., bez naléhavé nutnosti zůstal na levé straně ulice a zbytečně daleko zabočil na levo, kde viděl státi skupinu lidí; že nedával znamení rukou, zda zamýšlí jeti dále k P. či k domu "K."; že svým bezúčelným obloukem a zajížďkou vyvolal v poškozeném S-ovi omyl o skutečném směru jízdy a přiměl ho k osudnému překročení silnice.

Rozsudek uzavírá tyto vývody výrokem, že z jednání obžalovaného vychází na jevo vědomá nedbalost, pročež že ho bylo uznati vinným. Již na první pohled je z rozsudku zřejmým zmateční stížností vytýkaný nedostatek zjištění a odůvodnění viny obžalovaného po stránce subjektivní. Neboť není v rozsudku výroku o tom, zda obžalovaný s toho kterého s hledisek § 335 tr. zák. nahlížel neb aspoň bez zanedbání povinné náležité péče mohl nahlédnouti, že z objektivních okolností, jimiž byla podle názoru nalézacího soudu založena příčinná řada vedší k ohrožení tělesné bezpečnosti a úrazu Viléma S-a, nebezpečí takové plyne; konkrétně řečeno, zda si byl nebo měl a mohl býti vědom, že ohrozí lidskou bezpečnost tím, že, minuv M-ovou uličku zůstal bez naléhavé nutnosti proti policejnímu předpisu na levé straně a zabočil zbytečně daleko na levo, kde viděl státi skupinu lidí, že nedával znamení rukou, zda zamýšlí jeti dále k P. či k domu "K." a že svým bezúčelným obloukem a zajížďkou může vyvolati v některé z osob na ulici přítomných omyl o skutečném směru své jízdy a může ji tím přiměti k překročení ulice. Náležitě po formelní stránce odůvodněného zjišťovacího výroku v tomto směru bylo třeba, neboť zákon činí v § 335 tr. zák. zodpovědným za jednání nebo opomenutí, o němž pachatel může nahlížeti, že se jím může způsobili nebo zvětšiti ohrožení lidské bezpečnosti, nastalo-li z toho těžké poškození nebo smrt člověka. Neměl tedy nalézací soud přestati na tom, že zjistil objektivně, které byly v souzeném případě zdroje ohrožení lidské bezpečnosti, nýbrž měl se také vysloviti o tom, zda obžalovaný předvídal nebo měl a proto mohl předvídati, že z jeho jednání neb opomenutí může nastati onen konkrétní ohrožující stav, jenž pak vyvrcholil ve skutečnou škodu těžkým úrazem V. S-a.

Než rozsudek jest také ve svých objektivních předpokladech stižen některými z formelních vad, jež mu vytýká zmateční stížnost. Dlužno ovšem předeslati, že nelze se zmateční stížností souhlasiti, pokud případné (rozsudkem ani nezjištěné) vlastní neopatrnosti poškozeného přikládá význam obžalovaného za všech okolností vyviňující.

Význam ten měla by vlastní neopatrnost poškozeného jen v tom případě, že by byla počátkem samostatné příčinné řady vedší k ohrožení a úrazu.

Jakožto pouhá okolnost přistoupivší k příčinné řadě, založené přičítatelným jednáním neb opomenutím obžalovaného neruší vlastní neopatrnost poškozeného zodpovědnosti obžalovaného, jenž podle zásady, vyslovené v § 134 tr. zák. a platné pro veškeré delikty proti lidské bezpečnosti zodpovídá za vše, co je s jeho jednáním neb opomenutím v příčinné spojitosti tak, že by bez něho nebylo nastalo, bez ohledu na to, zda nastal konkretní následek ohrožení také proto, že se k příčině obžalovaným založené přidružily ještě příčiny spočívající v okolnostech dalších a jím třebas ani nepředvídatelných.