Rt 2734/1927
I. Subjektivní skutková podstata zločinu vydírání předpokládá úmysl pachatelův dáti prostředkem vyhrůžky vůli ohroženého směr pachatelem chtěný, jeho vědomí, že vyhrožuje zlem § 98 b) tr. zák., jakož i úmysl vynutiti tím konání, dopuštění neb opomenutí, na něž nemá žádného (ani domnělého) práva.

II. Vzájemný poměr skutkových podstat a ideální souběh zločinů neoprávněného omezování osobní svobody člověkovy podle § 93 tr. zák. a vydírání podle § 98 b) tr. zák.

( Rozhodnutí Zm II 78/27, 5.04.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud mimo jiné vytýká, že rozsudek ohledně všech tří činů stěžovateli za vinu daných, totiž zločinu vydírání stavšího se dne 1. února 1926 na ulici vyhrožováním vraždou; neoprávněného omezování osobní svobody a vydírání stejnou vyhrůžkou, stavšího se téhož dne v bytě stěžovatelově a 27. března 1926 v bytě ohroženého Josefa J-a v B., nezjišťuje zákonem pro zločiny §§ 93 a 98 b) tr. zák. předpokládané skutkové znaky po stránce subjektivní; jakož i že ve příčině těchto dvou událostí, stavších se v bytě stěžovatelově po případě v bytě ohroženého, si neuvědomuje a pomíjí zjistiti pro případný souběh zločinů podle §§ 93 a 98 b) tr. zák. nikterak nezávažnou okolnost, jakým směrem se nesly stěžovatelem podniknuté protiprávní útoky při těchto dvou výstupech. Skutečně omezuje se rozsudek ve svých důvodech na prosté vylíčení skutkového děje.

Zjišťuje, jak se jednotlivé příběhy udály po stránce objektivní, kdežto ve směru subjektivním ani co do skutkové podstaty zločinu vydírání, ani zločinu omezování osobní svobody neobsahuje žádného zjištění. Za takové zjištění nelze pokládati na konci důvodů připojenou větu, že obžalovaný nejednal z důvodů nečestných a nízkých, nýbrž ve velmi silném rozrušení a rozčilení a v oprávněném hněvu proti svůdci své ženy; vždyť tyto úvahy mohou míti význam v příčině povolení podmíněného odkladu výkonu trestu, jakož i výměry trestu vůbec; pro posouzení subjektivních složek, §em 93 a 98 tr. zák. předpokládaných jsou však úvahy tyto bezvýznamné; ježto rozsudek neobsahuje ani jinak po stránce subjektivní podstatných zjištění, dlužno jej již pro tuto základní vadu zrušiti jako zmatečný a neudržitelný.

Ke skutkové podstatě zločinu veřejného násilí vydíráním podle § 98 b) tr. zák. se vyhledává, by se úmysl pachatelův nesl k tomu, by prostředkem vyhrůžky byl dán vůli ohroženého směr pachatelem chtěný; dále pachatelovo vědomí, že vyhrožuje zlem v § 98 b), blíže naznačeným, jakož i posléze, že vše to učinil v tom úmyslu, by vynutil konání, dopuštění nebo opomenutí, na něž neměl žádného, ani aspoň domnělého práva. Bude třeba, by soud o všech těchto náležitostech pečlivě uvažoval předem ve příčině vyhrůžky, stavší se dne 1. února 1926 na ulici, ve kterémžto směru rozsudek sice zjišťuje objektivně, že Josef J. pokládal závadný pohyb stěžovatele, držícího stále pravici na zadní kapse, v níž nosíval, jak J-ovi bylo známo, browning, za pohrůžku vraždou, nevyjadřuje se však ani slovem o tom, zdali též stěžovatelem onen pohyb předsevzat byl za tím účelem, by protiprávním způsobem vynutil na J-ovi konání (odebrání se do jeho bytu), na něž práva neměl.

Pokud se týče výstupů z bytě stěžovatelově dne 1. února 1926 a v bytě ohroženého dne 27. března 1926, kvalifikuje soud skutky stěžovatelem při těchto příležitostech předsevzaté souběžně jako zločiny podle § 98 b) a § 93 tr. zák.

Tu sluší si především uvědomiti vzájemný poměr obou těchto skutkových podstat a uvážiti, že nebude lze za všech okolností každé při páchání zločinu vydírání stavší se omezování osobní svobody posuzovati jako zvláštní souběžný zločin podle § 93 tr. zák., a že naopak by se též příčilo správnému posouzení činu, kdyby při omezování osobní svobody kterýkoli násilný pohyb, kterýkoli výhružný projev onu omezovací činnost doprovázející, byl vytržen z celkového jednání pachatelova a zvláště kvalifikován jako zločin podle § 98 a) nebo b) tr. zák.

Vždy bude třeba, by soud v případech podobného rázu zkoumal, zda nejde v tom kterém případě o činnost jednotnou, směřující ve svých konečných účincích buďto k vynucení jistého úkonu, na nějž pachateli právo nepřísluší, anebo nesoucí se k tomu cíli, by osoba, na niž bylo útočeno, omezována byla ve své osobní svobodě, a nebude pak s ohledem na tuto jednotnost útoku možno, když hlavní činnost spočívala v omezení svobod, spatřovati v násilných pohybech nebo vyhrůžkách, sloužících jen k sesílení útoku proti osobní svobodě zvláštní zločin podle § 98 a) nebo b) tr. zák.; a obdobně nebude přípustno, by v případech, kde hlavní činnost trestná záležela v donucování druhého k jistému rozhodnutí vůle, byly vedlejší činnosti, jsoucí pouhým prostředkem k dosažení zamýšleného výsledku, uznány za samostatný zločin podle § 93 tr. zák.