Rt 273/1920
Zpronevěra zcizením předmětu, jenž byl dán pachateli do zástavy.
(Rozh. ze dne 7.10.1920, Kr I. 395/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 27.2.1920, jímž byl uznán vinným zločinem zpronevěry dle § 183 tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolávajíc se především důvodů zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a) b) tr. ř., má zmateční stížnost za to, že obžalovaný, nezachovav se dle předpisů §§ 459, 461, 1369, 1371 a 1372 obč. zák., předmět jemu do zástavy daný zcizil, je pouze civilněprávně povinen odškodněním a že zcizení předmětu takového bez svolení majitele nebo bez dodržení předpisu § 461 obč. zák. samo o sobě činu trestného nezakládá. V souvislosti s tím pak dovolává se zmateční stížnost pro obžalovaného beztrestnosti následkem omylu dle § 2 lit. e) tr. z., poněvadž obžalovaný neznal předpisu § 1371 obč. zák., dle něhož neplatnými jsou všechny výjimky a vedlejší úmluvy, příčící se povaze smlouvy zástavní a smlouvy o zápůjčku, zejm. tedy i úmluvy, že po době splatnosti pohledávky zástava připadne věřiteli, že ji může libovolně zciziti nebo pro sebe podržeti. Zmateční stížnosti nelze v tomto směru přiznati oprávnění.

Jest sice pravda, že činem obžalovaného, porušen byl jeho soukromoprávní závazek, vrátiti dle § 1369 obč. zák. dlužnici zástavu, jakmile uspokojí jeho pohledávku, a že porušením tohoto závazku vzešel dlužnici proti němu soukromoprávní nárok na odškodnění. Než stejně nepochybno jest, že obžalovaný, zciziv věc, jemu do zástavy danou, jemu tedy s povinností, ji svého času opět vrátiti, pouze svěřenou, věc tu zároveň zadržel a si přivlastnil, a že se tedy tím dopustil zpronevěry. Beztrestnost následkem domnělého omylu se mu dovolávati nelze, ve skutečnosti jde tu o neznalost trestního zákona, která dle ustanovení § 3 tr. z. obžalovaného neomlouvá.