Rt 2713/1927
I. Zcela všeobecné pojmy (všeobecná označení) nelze ještě pokládati za dostatečné označení uražené osoby, jest třeba podle okolností případu vždy zkoumati, zda pachatel mířil svým urážlivým projevem na určitý jasně ohraničený okruh osob; je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob přináležejících takto ohraničenému kruhu osob, aniž by bylo z obsahu urážky zjevno, která osoba nebo které osoby tohoto kruhu vlastně jsou míněny, má právo podati soukromou obžalobu každá z osob onomu kruhu náležejících, jež se musí obávati, že by třetími osobami mohla býti považována za onu, na niž se urážlivá výtka vztahuje.

II. Politikovi nelze činiti výtku osobní nečestnosti proto, že za změněné situace upustí od dřívějších přípovědí, vyplynuvších z jeho pojímání tehdejších poměrů, když dospěl ku přesvědčení, že tím jedná v zájmu svých voličů a svého lidu.

III. K subjektivní skutkové podstatě urážky na cti nevyhledává se přímý urážlivý úmysl, nýbrž stačí vědomí o urážlivé povaze projevu.

( Rozhodnutí Zm I 576/26, 26.03.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost označuje však ve svých vývodech za pochybený i názor soudu, pokud jednotlivým poslancům a senátorům německého parlamentárního svazu vůbec - odhlednouc od oné stylisace trestního oznámení - přiznává aktivní legitimaci k podání soukromé obžaloby, tvrdíc, že nebyli ani zejména ani znameními na ně připadajícími v pozastaveném článku označeni; že se naopak v článku mluví zcela povšechně o poslancích, parlamentárnících, zástupcích lidu, vůdcích, takže by následkem tohoto příliš povšechného doslovu vlastně i poslancům a senátorům jiných politických stran (sociálních demokratů a komunistů) a dokonce tajemníkům stran, předsedům jednotlivých politických skupin atd. příslušelo právo podati soukromou obžalobu. Po této stránce nelze stížnosti přisvědčiti. Ovšem dlužno připustiti, že zcela povšechné pojmy jako na příklad "v každém druhém domu je zloděj" nebo všeobecná označení "židé", "profesoři", "bursiáni" nelze ještě pokládati za dostatečné označení osoby uražené, a že proto třeba podle okolností případu vždy zkoumati, zdali obžalovaný mířil svým urážlivým projevem na určitý jasně ohraničený kruh osob; je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu neb více osob, takto ohraničenému kruhu osob přináležejících, aniž by bylo z obsahu urážky zjevno, která osoba nebo které osoby tohoto kruhu jsou vlastně míněny, nutno každé z osob přináležejících tomuto kruhu, která se musí obávati, že by třetími osobami mohla býti považována za onu, na niž se urážlivá výtka vztahuje, přiznati právo, podati soukromou obžalobu.

O jasné označení takového přesně označeného kruhu jde však v souzeném případě. Zcela výstižně zjišťuje soud, že obsahem článku byli haněni všichni němečtí parlamentárníci v Československé republice bez rozdílu; správnost tohoto závěru nelze při doslovu článku, jenž mluví o posledních volbách do parlamentu a o vystupování německých poslanců před volbami a po nich, vážně bráti v pochybnost, a je z něho i patrno, že, pokud článek na některých místech volí označení vůdců nebo parlamentárníků, přece vždy a jedině na mysli má nově volené parlamentárníky německých stran.

Osoby, jichž se týkají urážky, jsou tedy zcela jasně označeny; jde tudíž o kruh osob věcně přesně vytýčený a číselně s ohledem na počet německých poslanců a senátorů dosti omezený; dlužno proto podle právnických zásad shora vytčených každému německému poslanci a senátoru v listopadu 1925 volenému, tedy i všem soukromým obžalobcům, jichž příslušnost k tomuto kruhu popřena není přiznati aktivní legitimaci k soukromé obžalobě.

Pokud se týče obsahu urážek samých snaží se stížnost, rozebírajíc celou politickou situaci, prokázati, že se jednalo o pouhou kritiku činnosti oněch parlamentárníků; že měla býti pouze kritisována rozháranost a nesvornost v táboru německých parlamentárníků a zdůrazněno jejich zavinění na ztroskotání jednotné fronty všech Němců při volbách, při čemž jednotlivé výrazy, jakož na příklad slovo "zločinné jednání" lze pokládati - podle stížnosti - prý pouze za obraty obrazné, jak se v novinách a v politickém životu objevují skoro denně; a že tu též není zlého úmyslu, poněvadž jde pouze o politický rozbor. Ani těmto vývodům nelze přiznati úspěchu. Nemístnou je především výtka stížnosti, že soud vůbec nezjistil, které obraty a výrazy závadného článku pokládá za urážky na cti; stačí poukázati k tomu, že v odstavci druhém rozsudečných důvodů jsou přesně uvedeny jednotlivé výrazy, v nichž soud spatřuje zákonem zapovězené útoky na čest soukromých obžalobců; a že v následujícím odstavci jest i uvedeno, jakým způsobem po právní stránce soud ony výroky posuzoval.

I po stránce subjektivní je odsuzující výrok náležitě odůvodněn. Tu nutno především zdůrazniti, že se k subjektivní skutkové podstatě trestných činů proti bezpečnosti cti nevyhledává přímý urážlivý úmysl, nýbrž že stačí vědomí o urážlivé povaze pozastavených projevů. Pouhým popíráním a ujišťováním, že obviněný nikoho uraziti nechtěl; že mu šlo o kritiku podle jeho názoru oprávněnou, nevolí obecenstva nad nesvorností německých poslanců odůvodněnou, nedoličuje stížnost ani hmotněprávního důvodu zmatečnosti.

Lze připustiti, že pisatel - obžalovaný Rudolf K. - byl toho mínění, že vinou nově volených poslanců a senátorů nedošlo ke sjednocení všech německých stran; též lze připustiti, že pak, jsa veden přesvědčením, prospěti vlastnímu národu, pozastaveným článkem na mysli měl, kritisovati jednání parlamentárních vůdců lidem zvolených.

Avšak by tu mohla nastati beztrestnost, musely by býti tvrzeny a prokázány určité skutečnosti, z nichž mohl obžalovaný důvodně usuzovati na správnost urážlivých projevů, jím učiněných. Takové skutečnosti, jež by byly poukazovaly k tomu, že soukromí obžalobci, nespojivše se v jednotnou frontu, učinili tak ze sobectví a podvodně; že by byli projevovali při tom zločinnou bezcharakternost, neschopnost, věrolomnost, že stavěli při tom zájem strany nad zájem lidu; že všechno před volbami jen předstírali, že vše bylo prázdný žvast atd., stěžovatelé neuvedli; povšechný poukaz k obecné známosti událostí při volbách se odehravších tu nestačí. Nestačilo by ani mínění obžalovaného Rudolfa K-e, že němečtí parlamentárníci porušili svou přísahu z roku 1920, by mohl soukromé obžalobce subjektivně právem označiti za "zločinné zástupce".

Politikovi nelze přece činiti výtku osobní nečestnosti proto, že za změněné situace od dřívějších přípovědí, vyplynuvších z jeho pojímání tehdejších poměrů, upustí, když dospěl ku přesvědčení, že tím jedná v zájmu svých voličů a svého lidu.