Rt 2708/1927
I. Z hlediska § 335 tr. zák. lze (není-li vyšší požadavek odůvodněn zvláštními osobními poměry rázu tam naznačeného) požadovati toliko obyčejnou, každému příčetnému člověku vlastní míru rozvahy (soudnosti) o tom, jaké následky mohou z určitého činu (opomenutí) nastati.

II. K posouzení záměny neškodného nápoje za nápoj zdraví škodlivý.

( Rozhodnutí Zm I 759/26, 21.03.1927 )
Z odůvodnění:
Pokud jde o hmotněprávní námitky stížností, jest ovšem správné, že skutková podstata § 335 tr. zák. předpokládá, přesněji, že s hlediska § 335 tr. zák. lze (není-li vyšší požadavek odůvodněn zvláštními osobními poměry rázu tam naznačeného, čemuž v souzeném případě není) požadovati toliko obyčejnou, každému příčetnému člověku vlastní míru rozvahy, přesněji soudnosti o tom, jaké následky mohou z určitého činu (opomenutí) nastati. Avšak větší míry soudnosti ani napadený rozsudek u stěžovatele nepředpokládal.

Uvádějí rozhodovací důvody, že jest všeobecně každému známo, že je to nebezpečno, napije-li se někdo kyseliny octové. Vhodně podotýkají k tomu rozhodovací důvody, že to musil věděti tím spíše stěžovatel, který jako obchodník nakládá okurky a takto má příležitost poznati povahu kyseliny octové a míru nutného jejího zředění. Ostatně se stěžovatel ve směru tom neznalostí nehájil; neudal (jak stížnost uvádí) při hlavním přelíčení pouze, že s povahou kyseliny není obeznámen, nýbrž udal (jak rozsudek správně cituje) dále, že to však věděl, že kdyby se toho někdo napil, že je to nebezpečné, a mimo to, že S., jakmile se napil, řekl, že to není koněk, a on (stěžovatel) již věděl, že je zle.

Proto nezáleží pro posouzení, zda mohl stěžovatel poznati, že může nastati nebezpečí rázu v § 335 předpokládaného, podá-li S-ovi k pití na místě koňaku octovou kyselinu, nikterak na okolnostech stížností zdůrazňovaných, že stěžovatel není chemikem, že ani neprovozuje výčep lihovin a neprodává koňaku, nýbrž byl jen dělníkem při stavbách tunelů. Že možnost onoho poznání, přesněji řečeno, přímo poznání samotné, nebyly rušeny okolnostmi, že stěžovatel jest na jedno oko slepý a na druhé skoro vůbec nevidí a že měl v osudný den rýmu, jest na bíledni.

Vady po případě neduhy nerušily však ani závěr, že stěžovatel neosvědčil ostražitosti, jež mu vzhledem k onomu poznání náležela. Naopak měly mu býti důvodem, by se při zkoumání obsahu láhve, z níž S-ovi nalil, neomezil na zkoumání svými vadnými smysly zraku a čichu, nýbrž by při nejmenším upozornil S-a na nespolehlivost svých (stěžovatelových) postřehů. Že podle vlastního doznání k láhvi, než z ní nalil, přičichnul, jest důkazem toho, že sám počítal s nebezpečím, s možností záměny láhví, takže mu náleželo zjednati si jistotu, že taková záměna se nestala, i jinými prostředky než zrakem a čichem, o jejichž vadnosti a tudíž nespolehlivosti věděl, při nejmenším však S-a na možnost mýlky upozorniti.

Neučinil-li ani toho, nečelil nebezpečí jím poznanému všemi prostředky, jež mu byly možny a osobní povahou jeho napovězeny, a jednal nedbale po rozumu § 335 tr. zák., jak nalézací soud správně usoudil z okolností v rozsudku zjištěných.