Rt 2695/1927
I. Pachateli ustoupivšímu dobrovolně od zločinu násilného smilstva podle §u 125 tr. zák. lze přičítati zločin §u 93 tr. zák.

II. Omezení osobní svobody ve smyslu §u 93 tr. zák. nesmí sice býti tak nepatrné, by překážky kladené osobní svobodě mohly býti kýmkoliv a beze všeho přemoženy (pouhé ztížení pohybu), a nesmí býti omezeno na dobu tak krátkou, že pro své pomíjející trvání nebylo by ani pociťováno jako omezení, stačí však každé jednání, jímž pachatel bezprávně překáží druhému v užívání volnosti pohybu (volbě místa pobytu), aniž by záleželo na tom, jak dlouho omezení svobody trvalo.

(Rozhodnutí Zm I 577/26, 11.03.1927 )
Z odůvodnění:
Vnitřní rozpor shledává stížnost v tom, že rozsudek přes to, že zjišťuje, že jednání obžalovaného směřovalo k mimomanželské souloži, uznává ho vinným zločinem podle §u 93 tr. zák., ačkoliv podle názoru stížnosti jde o pokus zločinu podle §u 125 tr. zák.

Stížnost dovozuje v podstatě, že obžalovaný neměl býti vůbec odsouzen pro nedostatek skutkové podstaty §u 93 tr. zák. a předpokládá patrně, že od pokusu násilného smilstva stěžovatel dobrovolně upustil. Při tom však přehlíží, že dobrovolným ustoupením od zamýšleného zločinu násilného smilstva podle §u 125 tr. zák. obžalovaný se nestal beztrestným, jakmile jeho zjištěné jednání má veškeré zákonné známky jiného dokonaného trestného činu. Pokud omezení osobní svobody jest pravidelným prostředkem ku spáchání jiného trestného činu - tu násilného smilstva - nelze je zvláště přičítati, leda právě v případě dobrovolného ustoupení, o jaký tu jde. Jako nejblíže příbuzný trestný čin přichází v úvahu právě zločin podle §u 93 tr. zák., k jehož skutkové podstatě se vyhledává bezprávné omezení osobní svobody, t.j. překážení v užívání volnosti pohybu, ať již se to stane fysickým nebo psychickým násilím, předpokládajíc ovšem, že se stane v úmyslu k tomu směřujícím. Konečný cíl použitého násilí, pohlavní zneužití osoby třetí, nepřichází při tom již v úvahu a nebrání podřadění pod § 93 tr. zák., byl-li si jen pachatel vědom omezení osobní svobody, což v souzeném případě rozsudek zjišťuje způsobem formálně bezvadným.

Zmateční stížnost dále dovozuje, že omezení osobní svobody, jež v souzeném případě rozsudek zjišťuje, bylo tak nepatrné a tak pomíjející, že nenaplňuje trestní činnosti předpokládané v §u 93 tr. zák.

Lze připustiti, že omezení osobní svobody, má-li nabýti zločinné povahy ve smyslu §u 93 tr. zák., nesmí býti tak nepatrné, by překážky kladené osobní svobodě, mohly býti kýmkoliv a beze všeho přemoženy (jako na př. při pouhém stížení pohybu), a nesmí býti omezeno na dobu tak krátkou, by pro své zcela pomíjející trvání nebylo ani pociťováno jako omezení. Jinak však stačí ke skutkové podstatě §u 93 tr. zák. (mimo případ svémocného uzavření) každé jednání, jímž pachatel bezprávně překáží druhému v užívání osobní svobody, t.j. volnosti pohybu a volbě místa pobytu, aniž záleží na tom, jak dlouho obmezení svobody trvalo.

V souzeném případě zjistil první soud, že obžalovaný, chtěje asi s Antonií L-ovou proti její vůli mimomanželsky souložiti, praštil s ní do příkopu, klekl si vedle ní, držel ji za ruce vedle těla, by se nemohla brániti, a když křičela, hrozil jí, že jí rozbije držku a nafackuje, dále, že ji chytil zpředu za krk a mačkal jí krk, by vůbec nemohla křičeti a že teprve na zavolání kamaráda ji pustil.

Soud zjišťuje, že vylíčené omezení volného pohybu L-ové trvalo asi minutu a bylo provázeno pevným držením obou rukou i škrcením, a že obžalovaný si byl vědom toho, že svým jednáním omezuje osobní svobodu L-ové.