Rt 2690/1927
I. "Nebezpečným člověkem", tedy osobou, jehož osobní svobodu lze beztrestně ve smyslu §u 93 tr. zák. obmezit jest, kdo podniká protiprávní útok na tělesnou bezpečnost, svobodu nebo jmění jiné osoby.

II. Otázka, zda lze uvězněného pokládati za zločince nebo míti ho za člověka škodlivého nebo nebezpečného, není povahy objektivní, nýbrž jest ji posuzovati podle bezelstnosti pachatelovy.

III. I jinak oprávněné omezování osobní svobody jest trestno, když buď co do trvání nebo intensity vědomě překročuje nezbytné hranice, by dosaženo bylo účelu zadržení, nebo nebylo-li úmyslně bez prodlení oznámeno řádné vrchnosti.

IV. K posouzení nutné obrany.

( Rozhodnutí Zm II 510/26, 8.03.1927 )
Z odůvodnění:
Pojem nebezpečného člověka ve smyslu §u 93 tr. zák. sluší vykládati v souvislosti s ustanovením §u 2 g) tr. zák. v ten smysl, že nebezpečným jest ten, kdo podniká protiprávní útok na tělesnou bezpečnost, svobodu nebo jmění jiné osoby. Použije-li ten, proti němuž útok byl podniknut vhodných obranných prostředků, by útok odvrátil, stává se jednání, zakládající jinak skutkové znaky zločinu omezování osobní svobody, beztrestným.

Při tom není otázka, zda uvězněného lze pokládati za zločince nebo míti ho za člověka škodlivého nebo nebezpečného, povahy objektivní, naopak jest již podle doslovu druhého trestního případu upraveného v §u 93 tr. zák., týkajícího se provinění "při zdánlivě odůvodněné příčině", nade vši pochybnost jasno, že tuto náležitost jest zkoumati podle bezelstnosti osoby, dopouštějící se omezování osobní svobody jiného.

Názor ten sdílí zjevně i nalézací soud, jenž sice zjišťuje po objektivní stránce, "že Josef Sch. nevzal sekeru proti obžalovanému Josefu V-ovi, nýbrž jen, by jí udeřil do dveří, by tím docílil, dostati se z bytu a že nevyhrožoval V-ovi slovy: "ich werde dich um einen Kopf kürzer machen", v dalších svých úvahách však zřejmě naráží na subjektivní vědomí všech tří obžalovaných, pokud zdůrazňuje rozdíl ve stáří a v poměru sil, poukazuje ke skutečnosti, že se Sch. po prvém uvěznění v mlýnici vyprostil a utekl a před obžalovaným se schoval, a takto dochází k závěru, že všichni tři obžalovaní museli viděti, že mají co činiti s člověkem starým, nijak nebezpečným, ne však se zločincem, nebo jinak nebezpečným člověkem.

Tento výrok napadá zmateční stížnost všech tří obžalovaných výtkou neúplnosti s hlediska §u 281 čís. 5 tr. ř., a nelze jí upříti oprávnění. Celý výstup odehrál se ve dvou údobích. Nejprve došlo k výstupu mezi obžalovaným Josefem V-em a Josefem Sch-em samotným, při němž podle tvrzení Josefa V-a (jež ovšem soud označuje jako nesprávné) Sch. zdvihnuv proti němu sekeru, pronesl ony výhružky. Přivolav manželku, obžalovanou Annu V-ovou, a pacholka, obžalovaného Bedřicha G-e, kteří nebyli očitými svědky původní roztržky, odvedl pak Josef V. s G-em Sch-a do mlýnice, kde ho Josef V. za činné pomoci ostatních dvou obžalovaných svázal provazem, a by provaz mohl lépe utáhnouti, stoupl mu botou na pravou stranu prsou tak, že Sch. cítil bolesti v žebrách. Josef Sch. se pak vyprostil a utekl z mlýnice; V-ová uvědomila ihned o tom ostatní dva obžalované, načež tito (nikoli též V-ová) uchopili Sch-a, jenž se byl schoval (jak udává G.) v silničním příkopě, a odvedli ho do sklepa, kde ho uvěznili a podle rozsudkového zjištění asi dvě hodiny nechali.

Vše to se stalo, jak Josef V. tvrdí, proto, poněvadž chtěl Sch-a pro jeho jednání předati četnictvu. Poukaz ku stáří uvězněného a k nepoměru sil oproti útočícím mohl by býti, pokud jde o prvý útok, postačitelným, by na tomto podkladě vyloučena byla bezelstnost obžalovaného Josefa V-a v příčině okolnosti, zda mohl důvodně pokládati Sch-a za člověka nebezpečného, a bylo by proto pokládati vývody stížnosti, pokud na tomto podkladě se snaží vyvozovati opačný závěr, za pouhé nepřípustné brojení proti volnému hodnocení průvodů a na nich založenému volnému přesvědčení nalézacího soudu.

Leč stížnost poukazuje k další důležité skutečnosti, jež byla rozsudkem pominuta mlčením, že totiž Sch., když ho chtěli V. a G. odvésti do mlýna, hledal ve svých kapsách nůž, otevřel jej a bodal jím po V-ovi tak, že mu prořízl kabát a vestu; a že pak Sch. v mlýnici na dotaz V-ův po noži sice řekl, že nože nemá, že však mu otevřený nůž vypadl z pravého rukávu. Této skutečnosti, již nalézací soud nevzal v okruh svých úvah, nelze beze všeho upříti významu, vždyť není za všech okolností vyloučeno, že by byl soud, kdyby byl o této skutečnosti uvažoval, a kdyby byl zjistil, že se skutečně vše tak stalo, jak tvrdí obžalovaný V., po případě přece dospěl k jinému závěru ohledně subjektivního nazírání obžalovaného V-a o nebezpečnosti a škodlivosti Josefa Sch-a, vždyť by takové počínání člověka, třebas starého a poměrně slabšího, užívajícího zbraně (nože), způsobem tělesnou bezpečnost přímo ohrožujícím a v tomto násilném jednání tak houževnatě setrvávajícího, mohlo ospravedlniti subjektivní mínění obžalovaného Josefa V-a, že Sch. přes své stáří a slabší konstituci je nebezpečným a škodlivým člověkem.

A ještě choulostivěji má se věc se zjištěním nalézacího soudu, pokud vylučuje bezelstnost obžalovaných Bedřicha G-e a Anny V-ové, jež byli Josefem V-em teprve dodatečně přivoláni, stejně (co do prvého výstupu) pouze poukazem ke stáří a slabší konstituci Josefa Sch-a. Právem tu poukazuje stížnost k tomu, že tito obžalovaní vůbec nebyli očitými svědky původního výstupu u bytu Josefa Sch-a; že z vlastního postřehu vůbec nevěděli, jak se Sch. předem vůči V-ovi choval, a že tedy v prvé řadě při posuzování jejich bezelstnosti musí býti rozhodným to, co jim Josef V. o tomto předchozím jednání Sch-a byl sdělil, když přišli k bytu Sch-ovu, že mu tento vyhrožoval, že ho chtěl sekerou zabíti, by si dali pozor, že má nůž v ruce, k čemuž ještě dodala Anna V-ová, že manžel jí dal onu sekeru a Bedřich G. shodně s Annou V-ovou, že skutečně vypadl Sch-ovi otevřený nůž z rukávu.

Bylo povinností soudu, by se podle §u 3 tr. ř. touto obhajobou obžalovaných zabýval, přesně se vyjádřil o tom, zda pokládá ji za věrohodnou, neboť pouze na takovémto podkladě lze bezpečně a zevrubně usuzovati, jakou představu si tito obžalovaní utvořili o předchozím chování se Josefa Sch-a vůči Josefu V-ovi, a nelze pak beze všeho odmítnouti možnost, že by byl soud, kdyby byl zkoumal věc na podkladě veškerých těchto rozhodných skutečností, po případě dospěl přes onu rozsudkem zdůrazněnou (i těmto obžalovaným známou) okolnost o poměru sil a rozdílu stáří k jinému závěru ohledně bezelstnosti těchto dvou obžalovaných vzhledem na obsah sdělení, obžalovaným Josefem V-em jim učiněného.

Nelze posléze nechati nepovšimnutou další výtku stížnosti, týkající se okolnosti, že po onom druhém uvěznění Josef V. skutečně učinil trestní oznámení četnictvu. V rozsudku se prostě uvádí, že ono uvěznění ve sklepě trvalo asi dvě hodiny, a že chtěl Josef V. Sch-a pro jeho jednání předati četnictvu a tam jeti na kole; kdy však k četnictvu zajel nebo zašel, zdali se tak stalo bez zbytečného průtahu, jak daleká jest cesta k četnictvu a zpět do mlýna, a zdali pak Sch. bez odkladu byl ze sklepa propuštěn, vše to z rozsudku nevysvítá.

A přece měla i těmto okolnostem býti věnovaná soudem náležitá péče, a to nikoli snad pouze s hlediska stížnosti ve prospěch obžalovaných uplatňovaného, nýbrž i z toho důvodu, poněvadž podle §u 93 tr. zák. nastává v případech, kde zadržení bylo ať již objektivně ať subjektivně oprávněno, povinnost, ohlásiti je neprodleně řádné vrchnosti; zákon totiž ohrožuje trestem i jinak oprávněné omezování osobní svobody, když buď co do trvání anebo, což tu dlužno stejně zdůrazniti, co do intensity vědomě překročovalo nezbytné hranice, by dosaženo bylo účelu zadržení, nebo nebylo-li úmyslně bez prodlení oznámeno řádné vrchnosti.