Rt 2683/1927
V zásadě není vyloučeno spáchání zločinu krádeže ve společnosti (§ 174 II a) tr. zák.) ani tehdy, když spoluzloděj nebyl trestně zodpovědným; bude záviseti na okolnostech případu, lze-li nazvati takového účastníka krádeže spoluzlodějem čili nic. Předpokládá se, že činnost nezodpovědného zloděje jest objektivně krádeží. Nelze přičítati krádež ve společnosti, je-li spolupůsobení při krádeži podle povahy duševní choroby vůbec vyloučeno a je-li duševně chorý toliko nástrojem v ruce pachatelově.

( Rozhodnutí Zm II 481/26, 2.03.1927 )
Z odůvodnění:
Podle druhého odstavce §u 5 tr. zák. nemají se ovšem okolnosti omluvné, pro něž zločin vzhledem k pachateli nebo některému ze spoluvinníků nebo účastníků přestává býti trestným toliko pro jeho osobní poměry, vztahovati na ostatní spoluvinníky a účastníky. Podle toho není zásadně vyloučeno spáchání krádeže ve společnosti se spoluzlodějem ani tehdy, když spoluzloděj nebyl trestně odpovědným a bude záviseti na okolnostech případu, lze-li nazvati takového účastníka krádeže spoluzlodějem, čili nic. Jestiť na snadě, že usnadnění a nebezpečnost krádeže, spáchané ve společnosti se spoluzlodějem, jež jsou důvodem vyšší její trestnosti, nezávisí na trestní zodpovědnosti společníka. I spolupachatel, neodpovídající za svůj čin, může se se zlodějskou vůlí súčastniti provedení krádeže, přispěti jako spoluzloděj k vykonání činu zodpovědného pachatele a zvětšiti tak nebezpečnost tohoto činu. Předpokládá se jen, že činnost nezodpovědného spoluzloděje jest objektivně krádeží, t.j. že tento spoluzloděj, nehledíc k jeho stavu, vylučujícímu zodpovědnost, spolupůsobí jako zloděj. Zda tomu tak jest, lze, jde-li o některý z důvodů vylučujících zlý úmysl podle §u 2 a), b), c) nebo g) tr. zák., posouditi jen podle okolností.

Je-li důvodem nezodpovědnosti spoluzlodějovy duševní choroba, jest rozhodným druh a stupeň této choroby, poněvadž i duševně chorý může věděti, že spolupůsobí při krádeži, a může spolupůsobiti, maje vůli k tomu čelící. Naproti tomu nelze přičítati krádež ve společnosti, je-li takové spolupůsobení podle povahy duševní choroby vůbec vyloučeno a je-li duševně chorý toliko nástrojem v ruce pachatelově (viz. rozhodnutí býv. nejvyššího soudu ve Vídni čís. 4429 a 4490 úř. sb.).

V souzeném případě zjišťuje rozsudek o obžalovaném Karlu A-ovi ml., že, jsa osobou blbou, jednal, nemaje rozumu, neboli řečeno slovy zákonného ustanovení citovaného v rozsudku (§ 2 písm. a) tr. zák.), jsa zcela zbaven užívání rozumu. Zrušovacímu soudu nelze zkoumati, zda a pokud se toto nenapadené zjištění kryje s lékařským posudkem, jehož se napadený rozsudek v této příčině dovolává, a jest proto tímto zjištěním vázán.

Spatřuje-li rozsudek přes toto své zjištění v Karlu A-ovi ml. stěžovatelova spoluzloděje, ač jeho spolupůsobení při krádeži ve smyslu shora vytčeném jest pro jeho duševní chorobu (§ 2 písm. a) tr. zák.) vyloučeno, a uznává-li v důsledku toho u stěžovatele též na kvalifikaci zločinu krádeže podle §u 174 II a) tr. zák., zakládá se tento výrok na mylném výkladu zákona a činí rozsudek v tomto směru zmatečným.