Rt 267/1920
Ministr republiky československé jest úředníkem ve smyslu § 101, odstavec druhý a § 105 tr. z. Vlastnost úředníka není závislou na tom, jakou záležitost ta která osoba in concreto obstarává; rozhodujícím jest, spadá-li obstarávání záležitosti vlády dle ustanovení o její příslušnosti vůbec do oboru její úřední působnosti. Pro posouzení, zda jde o záležitost veřejnou, jest rozhodno, týká-li se ta která záležitost veškerenstva státních občanů neb alespoň jistého počtem neobmezeného jich kruhu čili nic. Stranictvím jest nejen přímé zasazování se o zájmy nějaké strany, nýbrž i pouhá blahovůle, projevená vůči straně. Darem nabídnutým sluší rozuměti dar, jenž byl pouze přislíben a nesejde na tom, zda nabízející ten měl v rukou, či jakým způsobem si jej hleděl opatřiti.
(Rozh. ze dne 25.9.1920, Kr 226/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Aloisa J. do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 24.12.1919, jímž stěžovatel uznán byl vinným zločinem svádění k zneužití moci úřední dle § 105 tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
S hlediska § 281 čís. 9 lit. a) tr. ř. snaží se zmateční stížnost především dovoditi, že jest nesprávno stanovisko rozsudku, jakoby v daném případě byl ministr způsobilým objektem zločinu podle § 105 tr. z. Prý dle genetického způsobu, jak po převratu ze dne 28.10.1918 došlo u nás k instituci ministerské, nejsou ministři podle naší ústavy vůbec státními úředníky, nejsouce v žádném služebním poměru ke státu, nejsouce zařazeni do žádné hodnostní třídy úřednické, nepodléhajíce služební pragmatice a nepožívajíce výslužného. Tato pojmová konstrukce ministerské instituce byla prý též přijata v ústavním výboru Národního shromáždění proto, by mohli členy ministerstva státi se též advokáti, jimž by byl v tom překážel § 20 adv. ř. o neslučitelnosti výkonu advokacie s vedením placeného státního úřadu.

Než v daném případě neběží o to, možno-li pokládati ministra za úředníka státního podle práva ústavního, ba ani ne o to, je-li nebo byl-li vůbec úředníkem státním. Předpis § 105 tr. z. této vlastnosti nežádá, mluvě o "jakémkoliv" úředníku. Není to jen obrat, jímž zahrnuta by měla býti toliko jednak skupina úředníků samosprávných, jednak úředníků státních, jak zmateční stížnost, patrně vzhledem k prvému odstavci § 101 tr. z., kde jest řeč jen o úředníku státním nebo obecním, se domnívá, takže by, poněvadž ministr do kategorie úředníků samosprávných zřejmě nenáleží, záleželo jedině na tom, je-li úředníkem státním, neboť z § 102 tr. z., který se zmiňuje též o advokátech a notářích, plyne, že zákon nemá tu na mysli jen ony dvě kategorie úřednické, nýbrž že běží tu o osobitý pojem úředníka, arci veřejného. Pojem ten vymezen jest též blíže v zákoně samém, a to v odstavci druhém § 101 tr. z. a není tedy při rozboru otázky, byl-li ministr úředníkem takovým,vzhledem k tomuto positivnímu předpisu zákona trestního místa pro úvahy, opírající se o právo ústavní. Rozhodno jest tudíž jedině, byl-li ministr ve smyslu právě uvedeného odstavce druhého § 101 tr. z. osobou, jí ž udělen byl veřejný příkaz, by obstarávala záležitosti vlády, a nezáleží nikterak na tom, byl-li též úředníkem státním, zařazeným do některé hodnostní třídy, podléhajícím služební pragmatice a požívajícím výslužného. Také příkaz inkompatibility, i kdyby v daném případě šlo o otázku takovou, nemohl by padnouti na váhu, neboť neběželo by o to, mohl-li zmíněný veřejný příkaz, obstarávati záležitosti vlády, býti udělen, nýbrž o to, byl-li udělen. O tom pak, že se takového příkazu ministru dostalo tím, že byl způsobem, v rozsudku zjištěným, jmenován ministrem věcí zahraničních, nemůže býti pochybnosti. Rovněž nemůže býti pochybno, že jsa ministrem věcí zahraničních a tím členem vlády, povolán byl obstarávati záležitosti vlády. Běžíť tu přímo o školský případ úředníka ve smyslu § 101 odstavec druhý a tím ů § 105 tr. z.

Ovšem namítá zmateční stížnost, že přes to nemůže býti v daném případě ministr předmětem zločinu dle § 105 tr. z., poněvadž prý paragraf ten stejně jako § 101 tr. z. má na mysli jen takového (státního) úředníka, který in concreto povolán jest k tomu, by obstarával záležitosti vládní. Za záležitosti vládní možno však prý pokládati jen ony záležitosti vlády, při nichž jde o emanaci státního imperia, o výkon výsostných práv státních. Tomu však jest tak prý jen tehdy, když stát vystupuje buď jako nadřízená osoba vrchnostenská v poměru ke svým občanům státním anebo v poměru nějakém k cizí moci státní. V tomto případě, kde prý šlo prostě o smlouvu soukromoprávní, není prý těchto předpokladů. Než vlastnost úředníka není závislá na tom, jakou záležitost ta která osoba in concreto obstarává. Rozhodujícím jest je, spadá-li obstarávání záležitostí vlády dle ustanovení o její příslušnosti vůbec do oboru její působnosti. Že však do oboru úřední působnosti ministra věcí zahraničních náleží obstarávati záležitosti vlády, bylo již řečeno a nemůže býti o tom ani dle vlastních vývodů zmateční stížnosti pochybnosti. Pochybnost, již vyslovuje stížnost, může se nésti k otázce, zda šlo v přítomném případě o rozhodování veřejných záležitostí ( § 105 tr. z.). S otázkou, byl-li ministr úředníkem ve smyslu § 101 tr. z. a jako takový způsobilým objektem zločinu dle § 105 tr. z., nemá nic společného. Podle zmateční stížnosti nestačí prý, děje-li se působení na úředníka k tomu konci, by důvody právní i věcné posuzoval blahovolně, nežádá-li se zároveň, by se od věcných a právních důvodů odvracel.

Svádění ke stranictví vyžaduje prý, aby si pachatel byl vědom toho, že to, co žádá od úředníka, jest něco protiprávního, zneužití moci úřední nejen proti osobnímu přesvědčení, ale i proti platnému právu a řádu. Než vědomě protiprávní úřadování tvoří vždy již porušení úřední povinnosti. Viděl-li se tudíž zákonodárce pohnuta do definice zločinu podle § 105 tr.z. pojmouti vedle svádění k porušení úřední povinnosti zvláště ještě svádění ke stranictví, nelze vykládati to jinak, než že netřeba, by úřadování, k němuž úředník měl být sveden, bylo přímo protiprávně, nýbrž že stačí již, když darem působeno býti mělo na úředníka, by při vyřizování záležitosti nedal se vésti výhradně momenty objektivními a svým právním přesvědčením, nýbrž rázu objektivního, blahovůlí vůči straně, darem vyvolanou. Stranictvím není jen přímé zasazování o zájmy nějaké strany, nýbrž i pouhá blahovůle, projevená třeba jen nedosti energickým zastáváním svého úřadu.