Rt 2664/1927
I. K otázce, jaká rychlost jest pro řidiče přiměřenou. Řidič automobilu má býti připraven (§§ 335, 337 tr. zák.) i na náhlé objevení se překážky, nemá-li před sebou úplně volnou dráhu (v cestě je povoz, naložený vysoko zbožím, a do něho zapřažena tažná zvířata); nestačí tu ani jízda přípustnou rychlostí; spoluzavinění poškozeného nesprošťuje pachatele zodpovědnosti za vlastní nedbalé jednání.

II. K subjektivní skutkové podstatě nedbalostního jednání spočívajícího v ublížení na zdraví

( Rozhodnutí Zm II 377/26, 17.02.1927 )
Z odůvodnění:
Nalézací soud shledává trestné zavinění obžalovaného v tom, že jel nedovolenou rychlostí a neopatrně, nevěnovav náležité pozornosti a dbalosti tomu, že na ulici stál povoz s koňmi, a posléze v tom, že nedával výstražných znamení. Pokud jde o rychlost jízdy, dlužno při právním uvažování případu vycházeti z neodporovatelného zjištění rozsudečného, že obžalovaný jel v rozhodném okamžiku mnohem větší rychlostí než 15 km za hodinu. Tato rychlost byla podle § 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. nepřípustná; nesmíť podle něho rychlost v uzavřených místech - a o takové tu šlo - býti nikdy větší nežli 15 km za hodinu. Předpis §u 46 zakazuje bez ohledu na zvláštní okolnosti případu a bezvyjímečně jízdu rychlejší, než je tam stanovena. Z tohoto předpisu - jehož znalost dlužno u obžalovaného předpokládati - vyplývala pro obžalovaného povinnost, by rychlost jízdy na ulici v obvodu města uvedl v soulad s předpisem tím a nelze proto spatřovati právní omyl v tom, že soud již z nešetření onoho předpisu dovodil zavinění obžalovaného ve smyslu §u 335 tr. zák.

Soud nepochybil však ani, uznav, že obžalovaný jel neopatrně. Je zjištěno, že obžalovaný, jeda Pelhřimovskou ulicí z Jihlavy směrem ku hřbitovu, zpozoroval po levé straně jízdy před hřbitovem jeti nebo státi povoz s koňmi, naložený vysoko zbožím. Tím je zjištěno, že obžalovaný neměl před sebou dráhu úplně volnou, nýbrž že v cestě byl povoz, do něhož byla zapřažena tažná zvířata.

Byl tu proto takový stav věci, který ukládal obžalovanému jako řidiči silostroje zvláštní povinnost. Nestačilo jen, by nevykročil z mezí přípustné rychlosti 15 km, stanovené v prvé větě §u 46 min. nař., naopak bylo vzhledem k základnímu předpisu §u 45 nařízení jeho povinností, by rychlost volil tak, by byl jejím pánem a jízdu pokud možno okamžitě zastavil, by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována. Měl proto býti připraven na všechny možnosti, tedy i na příklad na možné náhlé objevení se překážky. To bylo tím více nutno, poněvadž obžalovaný musel vyhýbat značně v pravo a tu, jak sám udal, byly na pravé straně stromy, které zamezovaly rozhled, takže mu znemožňovaly postřehnouti okamžitě překážku, která se mu mohla postaviti v cestu s této strany, jíž rovněž měl věnovati náležitou pozornost, zvláště když po chodníku chodili lidé a nebylo vyloučeno, že někdo z nich bude chtíti přejíti přes silnici na druhou stranu. Obžalovaný však nešetřil této zvláštní opatrnosti, vyžadované místními poměry; pro nepřípustnou rychlost jízdy nebyl s to zastaviti auto včas, jak to dokazuje neodporovatelně skutečnost, že auto po tvrzeném zatáhnutí obou brzd urazilo podle zodpovídání se obžalovaného samého ještě asi 6 m.

Za tohoto stavu věci nesejde již na tom, zda je opodstatněno i zavinění obžalovaného v tom směru, že, když se blížil k povozu Františka K-a, nedával výstražných znamení, to tím méně, když poškozený K. při svém výslechu sám udal, že po nakoupení rohlíků zpozoroval, že od města přijíždí osobní auto a že ze strachu, by se s koňmi něco nestalo, chtěl přes silnici přeskočiti k povozu. Tím stala se alespoň pochybnou příčinná spojitost mezi případným opomenutím a nastalou nehodou. Pokud se zmateční stížnost snaží, ať z důvodů jakýchkoliv, převaliti zodpovědnost na úrazu na poškozeného Františka K-a, musí její úsilí zůstati bez úspěchu. Předně nezjišťuje soud žádného zavinění u poškozeného a nad to nerušila by případná nedbalost jeho podle zásady §u 134 tr. zák. příčinné souvislosti úrazu s nedbalostí stěžovatelovou a nesprostila by stěžovatele zodpovědnosti za vlastní nedbalé jednání, jež by zůstalo i za tohoto předpokladu třebas ne jedinou, přece aspoň jednou z několika příčin úrazu.

Námitka, že se rozsudek vůbec nezabýval subjektivní stránkou případu, je neoprávněna. Zdůrazňujeť se v rozsudku výslovně, že se obžalovaný dopustil nedovolenou rychlostí a neopatrnou jízdou jednání, pokud se týče opomenutí, o nichž již podle přirozených pro každého snadno poznatelných následků, podle předpisů zvláště vyhlášených jakož i podle svých zvláštních poměrů mohl nahlédnouti, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství pro právní statky, chráněné v §u 335 tr. zák. Tímto výrokem zjišťuje soud u obžalovaného subjektivní zavinění, to jest předvídatelnost nebezpečí pro ony statky, hrozící z jeho jednání (opomenutí).