Rt 2663/1927
I. Podnětem nadržování ve smyslu §u 214 tr. zák. může býti i osoba na hlavním trestném činu zúčastněná, podnikne-li v nadržovacím úmyslu něco, co stěžuje trestní stíhání hlavního pachatele nebo jiného účastníka (jedná pouze ve prospěch druhého); jde-li jí však zároveň o vlastní ochranu, nedopouští se zločinu nadržování.

II. Účastník na hlavním činu (spolupachatel) dopouští se spoluviny na nadržování v jeho prospěch, směřuje-li úmysl ukrývačův pouze k tomu, by byl chráněn onen účastník, nikoliv však, směřuje-li onen úmysl ukrývače (rovněž účastníka na hlavním činu) k vlastní ochraně, třebas jeho jednání sloužilo i k ochraně onoho účastníka.

( Rozhodnutí Zm I 498/26, 17.02.1927 )

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmatečním stížnostem obžalovaných Josefa K-a, Josefa D-a a Jitky D-ové do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. června 1926, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými: Josef K. zločinem nadržování zločinu ukrýváním podle §u 214 tr. zák., Josef D. a Jitka D-ová zločinem spoluviny na nadržování ukrýváním podle §§ů 5, 214 tr. zák., zrušil napadený rozsudek, pokud jde o zločin nadržování ukrýváním podle §u 214 tr. zák., pokud se týče spoluviny na něm podle §§ů 5, 214 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících a sprostil podle §u 259 čís. 3 tr. ř. stěžovatele z obžaloby.

Z odůvodnění:
I. Ke zmateční stížnosti Josefa K.: Stěžovatel byl napadeným rozsudkem uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 170, 200 a 203 tr. zák., jehož se dopustil tím, že si dal Oldřichem D-em zapáliti svůj majetek a že tak učinil v úmyslu, by poškodil pojišťovnu o požární náhradu, převyšující 2.000 Kč. Co se tkne tohoto odsuzujícího výroku, vyslovil soud, že stěžovatel jakož i ostatní ve výroku rozsudku prvého soudu pod 1. jmenovaní spoluobžalovaní jednali ve vzájemném srozumění, že jejich jednání tvoří celek, při kterém nezáleží na tom, jak kdo byl činný, zda více nebo méně, poněvadž jednání jednoho doplňovalo jednání druhých a že proto všechny obžalované dlužno považovati za spolupachatele. Kromě pro zločin podvodu byl stěžovatel odsouzen i pro zločin nadržování podle §u 214 tr. zák. proto, že trestního vyšetřování, které bylo zahájeno původně proti Josefu, Jaroslavu a Oldřichu D-ovým, jakož i proti stěžovateli, vyslýchán byv dne 22. dubna 1925 u okresního soudu v Železném Brodě, správně u krajského soudu v Mladé Boleslavi jako obviněný, udal proti pravdě, že mu není známo, jakým způsobem oheň vznikl a kdo jej založil, ačkoliv dobře věděl, že tak za jeho souhlasu učinil Oldřich D.

Stěžovatel napadá rozsudek jen co do zločinu nadržování a namítá, že, učiniv ono prohlášení, užil pouze svého práva, nevypovídati proti sobě, zvláště když činnost jeho a ostatních obžalovaných jako spolupachatelů nedopouštěla ani rozlišování v tom směru, co mohl vypovídati proti ostatním, aniž sebe přiváděl do nebezpečenství odsouzení.

Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění. Nadržování ve smyslu §u 214 tr. zák. svou podstatou předpokládá trestný čin někoho jiného a musí, pokud jde o tohoto, směřovati k jeho ochraně před vrchnostenským stíháním. Zásadně ovšem není vyloučeno, že podmětem zločinu nadržování může býti i osoba na hlavním trestném činu súčastněná, když v úmyslu nadržovacím podnikla něco, co stěžuje trestní stíhání hlavního pachatele nebo jiného účastníka. Záleží však vždy na tom, by ukrývač jednal pouze ve prospěch druhého; jde-li mu zároveň o ochranu vlastní osoby, nelze mluviti o zločinu podle §u 214 tr. zák.

Nalézací soud prohlásil stěžovatele, jak již podotčeno, za spolupachatele hlavního činu (podvodu), výslovně zdůrazniv, že jednání všech osob na tomto hlavním činu súčastněných dlužno považovati za jednotný navzájem se doplňující celek. Za takového stavu věci nelze dobře, ba vůbec rozlišovati, co by mohl jeden podezřelý vypovídati proti ostatním, aniž by sebe sama přiváděl do nebezpečenství odsouzení, a proto nemohl stěžovatel, zodpovídaje se dne 22. dubna 1925, vypovídati tak, by sice zatěžoval své spolupachatele, ale zároveň kryl sama sebe.

II. Ke zmateční stížnosti Josefa D-a a Jitky D-ové: Tito obžalovaní napadají rozsudek rovněž jen potud, pokud byli uznáni vinnými spoluvinou na zločinu ukrývání ve smyslu §§ 5 a 214 tr. zák. I tito obžalovaní jakož i Kamil H. a Milada B-ová, jež stěžovatelé navedli k nadržování, byli odsouzeni pro zločin podvodu podle §§ 170, 200 a 203 tr. zák. a soud uznal o všech, že je sluší považovati za spolupachatele ve smyslu, vyznačeném pod I. V příčině zločinu nadržování bere soud za prokázáno, že za původního trestního vyšetřování, které bylo zavedeno proti Josefu, Jaroslavu a Oldřichu D-ovým a Josefu K-ovi, byli vyslýcháni dne 27. dubna 1925 u okresního soudu v Železném Brodě jako svědci Kamil H. a Milada B-ová a že tam proti pravdě udali, že jim není známo, jakým způsobem oheň vznikl a kdo jej založil, ačkoliv dobře věděli, že tak za souhlasu jejich učinil Oldřich D.; dále, že H. a B-ová vypovídali nesprávně na výslovnou žádost Josefa a Jitky D-ových, kteří je po ohni prosili, by to na ně neřekli, protože by se sami stejně do toho dostali.

Stěžovatelé uplatňují, že vzhledem k tomu, že rozsudek považuje je i H-e a B-ovou za spolupachatele podvodu podle §§ 170, 200 a 203 tr. zák., jakákoliv úmluva mezi nimi, třebas byla k dobru jednomu neb oběma stěžovatelům, nemůže býti podřaděna pod ustanovení §u 214 tr. zák.; byla by prý tím porušena zásada, vyslovená v §§ 200 až 203 a 245 tr. ř., ježto nelze rozlišovati, zda hájení se jednoho obžalovaného směřuje pouze k jeho prospěchu nebo též pro druhé spoluobžalované.

Kromě toho vytýká stížnost, že rozsudek dovolává se pro své stanovisko zcela bezdůvodně rozhodnutí zrušovacího soudu sb. n. s. čís. 2312, poněvadž rozhodnutí to jedná o případu zcela jiném, totiž o případu, kde pachatel svádí k nadržování sobě samému osobu nikoli spoluvinnou nebo spoluobžalovanou, nýbrž osobu, která vůbec s trestným činem pachatele není v žádném spojení. V předposledním odstavci onoho rozhodnutí uvádí prý se výslovně, že zcela jinak nutno řešiti otázku trestní zodpovědnosti za zločin podle §u 214 tr. zák. u osoby, která přichází v úvahu jako podezřelá z hlavního trestného činu.

Ani této stížnosti nelze upříti oprávnění. Nalézací soud odůvodnil odsouzení stěžovatelů Josefa a Jitky D-ových co do §§ 5 a 214 tr. zák. doslovně takto: "Rovněž vinni jsou Josef D. a Jitka D-ová a Jaroslav D. spoluvinou na zločinu podle §u 214 tr. zák., neboť pachatel hlavního trestného činu zodpovídá za spoluvinu na trestném nadržování, spáchaném třetímu osobami. Zákonem mu zaručené právo, nepřispívati sám ke svému vlastnímu usvědčení nebo stížení svého postavení, nelze rozšiřovati na výsadu, by směl beztrestně jako původce zneužívati k dosažení svých cílů trestné činnosti jiných." (Rozhodnutí nejvyššího soudu z 10. března 1926, čís. 2312 sb. n. s.).

Tohoto rozhodnutí nelze však užíti bezvýhradně na souzený případ. Mluvíť se v rozsudku o trestném nadržování, spáchaném osobami třetími a poukazuje se v této souvislosti na rozhodnutí sb. n. s. čís. 2132, které skutečně pojednává o případu, kde pachatel svádí k nadržování sobě samému osobu, na jeho trestném činu vůbec nesúčastněnou. V souzeném případě nelze však mluviti o nadržování, spáchaném "osobami třetími", na činu stěžovatelů nesúčastněnými, poněvadž podle rozsudkových zjištění, byli svádějící i svádění spolupachateli hlavního trestného činu (podvodu).

Jak bylo již pod. I. vyloženo, může se ovšem i osoba na hlavním činu súčastněná dopustiti nadržování ve prospěch jiného účastníka tohoto činu. V důsledku toho může se tento jiný účastník státi na nadržování, stavším se v jeho prospěch, spoluvinným ve smyslu §u 5 tr. zák. Rozhodným je však vždy, by ukrývačův úmysl směřoval pouze k tomu, by před vrchnostenským stíháním chráněn byl účastník druhý. Jakmile ukrývačovo jednání - třebaže mimo to sloužilo i k ochraně druhého účastníka - směřuje k vlastní ochraně před vrchnostenským stíháním, může jednání to přicházeti v úvahu pouze jako obranný prostředek obviněného nebo z trestného činu podezřelého, nikoli však jako nadržování. Je na snadě, že případ, kdy ukrývač sám je podezřelým z hlavního činu, různí se přece jen podstatně od případu, kde ukrývač jest osoba na hlavním činu vůbec nesúčastněná. Jak vylíčeno již pod I., byla činnost všech osob na hlavním činu (podvodu) súčastněných v takové vzájemné spojitosti, že nelze vůbec rozlišovati, co by mohl jeden podezřelý vypovídati proti ostatním, aniž by přiváděl sama sebe do nebezpečenství odsouzení. Za takového stavu věci není tu však pro žádného ze spolupachatelů předpokladů, by zamlčením nebo zapíráním vědomosti o trestném činu společně spáchaném, při soudním výslechu mohl se státi trestně zodpovědným podle §u 214 tr. zák. Proto není ani prosba stěžovatelů Josefa a Jitky D-ových, pronesená po ohni ke Kamilu H-ovi a Miladě B-ové, by to na ně neřekli a u soudu jich neprozradili, ježto by se sami do toho dostali, než beztrestným umlouváním se několika osob, súčastněných na témže trestném činu na nepravdivém zodpovídání se před soudem, jež podle §§ 5, 214 tr. zák. podřaditi nelze.

Bylo proto vyhověti zmatečním stížnostem všech tří stěžovatelů.