Rt 2658/1927
I. Spoluvina svedení ke křivému svědectví osoby na trestném činu súčastněné, jejíž výpověď sloužila jen k zakrytí vlastní viny, není trestnou podle §§ 5, 199 a) tr. zák.

II. Ucházení se o křivé svědectví podléhá §u 199 a) tr. zák., třebas ten, u něhož se bylo ucházeno, sám byl spolupachatelem trestného činu, nebylo-li v době ucházení se proti němu podezření, nýbrž přicházel v době té v úvahu výlučně jako svědek.

( Rozhodnutí Zm II 405/26, 12.02.1927 )
Z odůvodnění:
Podle rozsudečných důvodů hrál dne 17. dubna 1923 v hostinci stěžovatelově Jan Č. se stěžovatelem a s ostatními obžalovanými zakázanou hru komando. Mezi tím, co se na chvíli Jan Č. vzdálil z hostinské místnosti a dlel venku, byli ostatní hráči četnictvem přistiženi, a, ježto nikdo Č-a neprozradil, nebylo proti němu pojato podezření ani učiněno trestní oznámení pro přestupek §u 522 tr. zák. Této skutečnosti využili ostatní spoluhráči - obžalovaní - a když došlo k hlavnímu přelíčení proti nim dne 5. května 1926, popírali, že tehda hráli komando, tvrdíce, že hráli preferanc; obžalovaní Jan K. a Alois B. se v této příčině přímo dovolávali svědectví Jana Č-a; soudce tento důkaz připustil a věděli všichni obžalovaní, že Č. bude slyšen jako svědek u soudu. Než došlo k novému hlavnímu přelíčení, vybízeli všichni obžalovaní - tedy i stěžovatel - Č-a, by držel s nimi a udal u soudu totéž co oni, že se hrál preferanc a nikoliv komando. Hrozili mu, že na něho prozradí, že hrál komando, bude-li vypovídati jinak, t.j. v jejich neprospěch. Č. pak z obavy před udáním vypovídal, byv vyslechnut jako svědek, nepravdu, tvrdě, že obžalovaní hráli preferanc a že je neviděl hráti komando.

Šlo tu tedy v podstatě o křivé svědectví Janem Č. před soudem vydané podle §u 199 a) tr. zák. a u obžalovaných vlastně o spoluvinu na tomto zločinu podle §u 5 tr. zák., spáchanou svedením Jana Č-a ku křivému svědectví, a bylo by tu, pokud by se celá věc posuzovala s tohoto hlediska zajisté třeba uvažovati o tom, zda lze takovou výpověď, vydanou osobou na trestném činu zúčastněnou, pokládati vůbec za svědectví ve smyslu § 199 a) tr. zák., aneb zda tu nejde pouze o zodpovídání se obviněného, při čemž by, jak již v jiných rozhodnutích tohoto Nejvyššího soudu opětně zdůrazněno, zase záleželo hlavně na řešení otázky, zda měla výpověď dotyčné osoby sloužiti jen k zakrytí její vlastní viny, neb zda chtěla svým křivým svědectvím pomoci jiným. V onom případě nešlo by věcně o křivé svědectví a bylo tu tudíž i akcessorní provinění třetích osob podle §u 5 tr. zák. vyloučeno.

Než v souzeném případě nebyla státním zastupitelstvím podána obžaloba na Jana Č-a pro zločin křivého svědectví ve smyslu §u 199 a) tr. zák., ani na stěžovatele a spoluobžalované obžaloba pro spoluvinu na tomto zločinu, nýbrž bylo trestní řízení proti Č.ovi zastaveno a činnost obžalovaných veřejným obžalobcem pozastavena výhradně jako ucházení se o křivé svědectví podle §u 199 a) tr. zák.; tohoto stavu věci dlužno se přesně držeti a posuzovati proto činnost obžalovaných toliko dle doby, kdy se pozastavený čin, totiž ucházení se o křivé svědectví, stal.

Tehda, v době mezi prvým a druhým hlavním přelíčením věděli všichni obžalovaní, že Jan Č. přistižen nebyl; že proti němu podezření pojato nebylo; dovolávali se ho jako svědka; věděli též, že je předvolán jako svědek a využitkovali celé této situace vydatně ve svůj prospěch, působíce na Č-a, by při novém hlavním přelíčení svědčil křivě v jejich prospěch. Maje veškeré tyto skutečnosti na zřeteli, zjišťuje soud, že obžalovaní naváděli Č-a, by u soudu jako svědek udal nepravdu; tímto důležitým zjištěním dochází současně k jasnému výrazu, že tu nešlo o vzájemné dorozumívání se několika z téhož činu podezřelých osob, a podle tohoto skutkového stavu nelze pak ani ve směru právním podřadění této činnosti pod ustanovení §u 199 a) tr. zák. pokládati za pochybené.

Podle §u 199 a) tr. zák. tresce se již pouhé ucházení se o křivé svědectví, tedy činnost, rovnající se nedokonanému svádění k zločinu ve smyslu §u 9 tr. zák., jako samostatný, dokonaný zločin a jest důvodem této trestnosti zřejmě úvaha, že již pouhá v době ucházení se o křivé svědectví tu jsoucí abstraktní možnost, poškoditi stát v jeho právu na správné vykonávání spravedlnosti, tvoří tak povážlivé ohrožování právního řádu, že je mu nutno již v těchto počátcích účinně čeliti. Tím jest pro toto období trestnost osoby později po případě před soudem vypovídající odpoutána. Pojímá-li se věc podle těchto zásad, je nepochybno, že činnost obžalovaných, jak byla nalézacím soudem zjištěna po stránce objektivní i subjektivní, vykazuje veškeré znaky onoho zločinu neboť v době ucházení se o křivé svědectví přicházel Jan. Č. v úvahu výlučně jako svědek; řečeným již působením obžalovaných na něho v tomto období byl onen zákonem stíhaný škodný účinek, ohrožení řádného výkonu soudnictví, přivoděna čin obžalovaným za vinu daný dokonán.

Při tomto nazírání nesejde na tom, zda-li snad ona osoba, na niž bylo působeno v příčině jejího svědeckého údaje, byla později mimo nadání slyšena jako obviněná, a stejně by bylo zbytečným uvažovati o tom, zda-li výpověď Jana Č-a, kdyby byla veřejnou obžalobou pozastavena, mohla býti pokládána za svědectví podle §u 199 a) tr. zák.; vždyť tu jde veskrze o skutečnosti následující teprve oné činnosti obžalovaných, jíž byl zločin jim v souzeném případě za vinu daný již naplněn. Nátlak obžalovaných - vědoucích, že Č. bude slyšen jako svědek o jejich hře - by výpovědi té byl dán určitý obsah, nebyl ujednáním společné obhajoby se spolupachatelem, nýbrž působením na svědka, by výpověď svou určitým způsobem upravil.