Rt 2653/1927
I. Výraz "skutečné násilné vztažení ruky" není v §u 81 tr. zák. míněn doslovně, nýbrž jest jím rozuměti každé násilí směřující proti osobě vrchnostenského orgánu (a to i vzhledem k věci, již nutně potřebuje k výkonu služby), má-li jim podle úmyslu pachatelova býti zmařeno nebo vynuceno úřední jednání.

II. Není třeba, by se násilí za všech okolností dotklo vrchnostenské osoby, nýbrž stačí každý útok podniknutý na tělo oné osoby, třebas se minul cílem (nezdařil); spadá sem i hození kamenem, který nikoho nezasáhl.

III. Nezáleží na tom, zda činí odpor jednotlivec a zda úřední výkon proti němu směřuje čili nic, či zda se sdruží k společnému útoku více osob (aniž by ovšem došlo k srocení), ani na tom, zda útok byl podniknut proti jedné nebo více vrchnostenským osobám, konajícím službu (policejní kordon).

( Rozhodnutí Zm I 545/26, 10.02.1927 )
Z odůvodnění:
Stěžovatel namítá, že zjištěný děj nestačí k naplnění skutkové podstaty zločinu podle §u 81 tr. zák., protože

1. v pouhém hození jediným kamenem nelze pojmově spatřovati zprotivení se vůbec, zvláště ne tenkráte, když úřední osoba proti pachateli útoku ještě nezakročovala a tento, podniknuv útok, ihned se dal na útěk; že hození kamenem není jednáním způsobilým, by zmařilo úřední úkon; že nelze mluviti o skutečném násilném vztažení ruky, dokud nebylo (jako tu) zjištěno, kam kámen dopadl, a že zasáhl některého strážníka ať přímo nebo nepřímo;

2. že nebyla zjištěna subjektivní stránka skutkové podstaty, že pro ni není opory ve výsledcích řízení a, co soud v tom směru uvádí, že nepostačuje k plnému důkazu.

Zmateční stížnost není v žádném směru odůvodněna.

Trestní sankci podle §u 81 tr. zák. podléhá, kdo se zprotiví (činí odpor) osobě vrchnostenské, pokud plní nějaký vrchnostenský příkaz nebo koná svůj úřad nebo službu - násilím buď fysickým ("násilným vztažením ruky") nebo psychickým ("nebezpečnou pohrůžkou") v úmyslu, by byl úřední výkon zmařen neb aby vrchnostenská osoba byla k němu donucena. Nezáleží na tom, zda činí odpor jednotlivec a zda úřední výkon proti němu směřuje čili nic, zda se sdruží ku společnému útoku více osob - aniž by ovšem došlo ku srocení, a nesejde ani na tom, zda byl útok podniknut proti jedné nebo více vrchnostenským osobám, konajícím službu.

Výraz "skutečné násilné vztažení ruky" nemíní se tu doslovně, jak patrno z další zmínky o zbrani (nebezpečném nástroji), nýbrž dlužno jím rozuměti každé násilí, směřující proti osobě vrchnostenského orgánu (také vzhledem k věci, jíž nutně potřebuje k výkonu služby), má-li jím podle úmyslu pachatelova, býti zmařeno nebo vynuceno úřední jednání (Lammasch III. 102).

Není tedy třeba (jak mylně za to má stěžovatel), by se násilí za všech okolností dotklo vrchnostenské osoby, nýbrž stačí každý útok podniknutý na tělo vrchnostenské osoby, třeba se minul cílem a se nezdařil. Tomuto výkladu nasvědčuje nejen přirozený smysl slov "vztažení ruky", které v sobě neobsahuje nutně také výsledek vztažení, tedy zasažení dotčené osoby rukou, nýbrž znamenají povšechně činnost směřující k tomu, by byla zasažena osoba, proti níž se ruka vztahuje. Pro tento výklad mluví i úvaha, že by účelu §u 81 tr. zák. nebylo dosaženo a příčilo by se duchu a účelu zákona, kdyby násilné činy toho druhu, totiž útoky, proti tělu vrchnostenské osoby směřující, ale těla jeho nezasahující (na př. nezdařený úder holí, hození kamenem, chybná rána z pušky), které vesměs se minou cíle a jichž nelze podřaditi pod pojem vyhrůžky, poněvadž nejsou pouhým opověděním, nýbrž již uskutečněním zla, byť i bezvýsledným, byla vyloučena z trestní sankce §u 81 tr. zák., přes to, že poukazují k vyššímu stupni protiprávního maření úředního výkonu fysickým násilím na vrchnostenské osobě a ohrožují její bezpečnost mnohem účinněji ne na př. pouhé zlé nakládání (urážka skutkem), která nepochybně naplňuje pojem násilného vztažení ruky.

Dlužno proto i nezadřeném násilném útoku na tyto vrchnostenské osoby (hozením kamene, který nezasáhne) spatřovati skutečné násilné zprotivení se ve smyslu §u 81 tr. zák. a to dokonané. Dlužno totiž uvážiti, že pachatel, podniknuv útok, učinil vše, co se své strany mohl předsevzíti, by se vrchnostenská osoba setkala s činným odporem, takže nezávisí více na jeho vůli, zda se vyvinou další události, jež svým útokem vyvolal a k nimž dal podnět ve příčině spojitosti s ním, či zda bude jim nezávisle na pachateli zabráněno. Útok, třeba nezdařený, není tudíž pouhým činem vedoucím ke skutečnému vykonání odporu, nýbrž již samým zprotivením se skutečným násilným vztažením ruky (srov. rozh. sb. n. s. č. 1767).

Poněvadž v souzeném případě soud zjistil, že obžalovaný hodil kamenem proti hustému kordonu jízdní stráže, uzavírajícímu ulici, když v zájmu zachování veřejného pořádku zakročovala proti demonstrantům, shledal právem v jeho jednání sprotivení se stráži čili "více nezjištěným vrchnostenským osobám".

Již shora bylo poukázáno na to, že i jediným kamenem lze podniknouti útok proti více osobám, stojí-li těsně vedle sebe; neníť vyloučeno, že i jediný hozený kámen může odrazem zasáhnouti více lidí.

Že vržení kamenem po stráži při pouličních demonstracích může zmařiti její služební výkon, je rovněž nepochybno, uváží-li se, že napadená stráž, jsouc takovým útokem nucena pronásledovati pachatele, odvádí se od hlavního svého úkolu, zjednati klid a pořádek, jak tomu bylo i v souzeném případě, zejména však, přihlíží-li se k souvislosti s ostatními útoky, jimž tehdy stráž musila čeliti. Že pro pojem zprotivení se jest lhostejno, zda směřoval služební výkon proti pachateli čili nic, bylo již řečeno; že na povaze podniknutého útoku ničeho nemění okolnost, že se dal pachatel na útěk, jest samozřejmé.