Rt 2651/1927
I. Únos podle §u 96 tr. zák. může se státi i se svolením unesené osoby; jeho účel může býti jakýkoliv.

II. Čin spočívá nejen v odvedení chráněné osoby, stalo-li se bez vědomí a za zády oprávněné osoby, nýbrž v případě, že osoba podrobená moci jiného odešla bez jeho vědomí sama, již v tom, že ji pachatel k tomu přemluvil nebo jí v tom byl nápomocen.

III. Po subjektivní stránce se vyžaduje, by pachatel jednal v úmyslu porušiti mocenské právo, jemuž je unesená osoba podřízena.

( Rozhodnutí Zm I 445/26, 10.02.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost vytýká rozsudku neúplnost a rozpor "s výsledky zjištěnými původním řízením". Onen zmatek shledává v tom, že prý rozsudek nechává bez povšimnutí skutečnost, výpovědí svědkyň Josefy a Amálie V-ových prokázanou, že Amalie V-ová sama o své újmě odjela z bytu (svých rodičů) v noci ze dne 30. na 31. říjen 1925 do T., že obžalovaný o jejím odjezdu neměl tušení a se teprve od svědkyně Josefy V-ové po jejím odjezdu dozvěděl, kam její dcera ujela; dále, že když obžalovaný na nádraží v T. Amalii V-ovou stihl a jí vyřídil vzkaz matčin, by se vrátila domů, mu prohlásila, že se pro ostudu, které se ve vsi bojí, domů nevrátí a raději někam uteče.

Než výtka neúplnosti jest zřejmě lichá, poněvadž rozsudek ke všem uvedeným okolnostem svědkyněmi potvrzeným nejen přihlíží, nýbrž dokonce sám přijímá za prokázáno, že Amalie V-ová odešla z domu rodičů dobrovolně a z vlastního rozhodnutí. Budiž však ihned podotknuto, že tato okolnost nevylučuje skutkové podstaty zločinu únosu podle §u 96 tr. zák., jakmile jest zjištěno, že obžalovaný Amalii V-ové při dalším útěku byl nápomocen v úmyslu v §u 96 tr. zák. předpokládaném.

Další okolnost, na kterou klade zmateční stížnost váhu, totiž, že se Amalie V-ová obžalovanému v Teplicích dobrovolně oddala a s ním souložila, neměla by pro skutkovou podstatu zločinu únosu podle §u 96 tr. zák. rozhodného významu, i kdyby byla tvrzena, protože únos v tomto případě se může státi i se svolením unesené a nemusí ani míti za účel smilstvo s únoscem neb osobou jinou.

Po věcné stránce namítá zmateční stížnost, že obžalovaný byl odsouzen neprávem, poněvadž prý zjištěné jeho jednání nenaplňuje skutkové podstaty zločinu únosu. Stěžovatel má za to, že se k ní po objektivní stránce vyžaduje, by vzdálení dítěte z moci otcovské bylo přivoděno přímým positivním působením pachatelovým, jehož prý tu vůbec nebylo. Tím méně lze prý mluviti o jednání lstivém, uváží-li se prý, že obžalovaný odvezl Amalii V-ovou z T. do B. s jejím souhlasem a na její přání, jsa přesvědčen, že rodiče proti tomu nebudou nic namítati, (poněvadž měl s jejich dcerou známost a oni prý byli srozuměni), dále že ji v B. neukrýval, a za svou ženu vydával jen, by ji ušetřil pomluv a řečí, nelze prý říci, že ji odvezl za zády rodičů a bez jejich svolení, (že jednal lstivě a v trestném úmyslu).

Než zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Jde o případ druhé věty §u 96 tr. zák., jehož se m.j. dopustí, kdo lstí nebo násilím unese dítě rodičům, t.j. kdo je lstí nebo násilím dopraví z místa dosavadního jeho pobytu na místo jiné, kde je vydáno moci únosce nebo někoho jiného, jemuž taková moc podle zákona nepřísluší. Bylo již výše řečeno, že takovýto únos se může státi i se svolením osoby unesené a že jeho účel může býti jakýkoliv - že tedy nemusí směřovati ani k sňatku ani k smilstvu třeba s jiným než s únoscem. Nesměřuje tu násilí nebo lest proti osobě unesené, nýbrž proti držiteli moci - rodičům - a to přímo nebo nepřímo. Stížnost dále přehlíží, že lest spočívá nejen v odvedení osoby chráněné, stalo-li se bez vědomí a za zády osoby oprávněné, nýbrž v případě, že osoba podrobená moci jiného odešla bez vědomí již v tom, že ji pachatel k tomu přemluvil, nebo jí v tom byl nápomocen.

Po stránce subjektivní se vyžaduje, by pachatel jednal v úmyslu porušiti mocenská práva rodičů, jimž je nezletilá osoba podřízena. Všecky tyto náležitosti jsou tu dány. Obžalovaný napomáhal - jak rozsudek formálně bezvadně zjišťuje - nezletilé Amalii V-ové, která se rozhodla nevrátiti se již do otcovského domu, při tomto podniku tím, že s ní odjel 31. října 1925 bez vědomí a svolení rodičů z T. do B., kde s ní - využívaje její duševní méněcennosti a nesamostatnosti - souložil a v úkrytu žil, vydávaje ji za svou manželku a že teprve 5. listopadu 1925 rodičům oznámil, kde se jejich dcera nachází. Soud tedy zjišťuje positivní a lstivou činnost obžalovaného- ve smyslu výše vyloženém - v tom, že dopravil nezletilou dceru na místo vzdálené od bydliště jejích rodičů, že ji tam po pět dní ukrýval, podrobil své moci, znemožniv tak rodičům výkon moci nad nezl. dítětem, a že tím vším napomáhal osobě podrobené moci rodičů v odchodu z domova, k němuž došlo sice z její vůle dobrovolně, ale bez vědomí a za zády rodičů. Že lstivé jednání obžalovaného směřovalo přímo proti rodičům, jako držitelům moci, vyplývá z rozsudečných zjištění zcela nepochybně.Po stránce subjektivní vyslovuje rozsudek, že obžalovaný se dopustil činnosti zjištěné v rozsudku "By jí Amalii V-ovou ukryl před rodiči", tady by protiprávně zasáhl do práv rodičů, a by je porušil. Tím jest bezvadně zjištěn trestný úmysl v §u 96 druhá věta tr. zák. předpokládaný. Že obžalovaný mohl při svém jednání počítati se souhlasem rodičů, rozsudek nezjistil, nýbrž přímo vyloučil. Rovněž tak nezjistil, že vydával Amalii za svou ženu proto, by ji chránil před řečmi lidí, nýbrž naopak vzal za prokázáno, že tak učinil jedině z toho důvodu, by ji před rodiči utajil.

Pokud zmateční stížnost nedbá, při provedení hmotněprávního zmatku skutkových předpokladů rozsudku, není po zákonu provedena, v ostatním jest neodůvodněna.