Rt 2634/1927
I. "Vniknutím" (§ 83 tr. zák.) rozumí se každé vstoupení do domu nebo příbytku jiné osoby, které se stalo proti vůli oprávněného, ať již vůle byla projevena výslovně nebo bylo ji podle celého stavu věci předpokládati.

II. Pro pojem "vykonání násilí" stačí jakékoliv násilí fysické nebo psychické na osobě oprávněného nebo jeho lidech domácích a jakékoliv fysické násilí na statku oprávněného. Násilí na osobách může záležeti i v nebezpečném vyhrožování.

III. Ke skutkové podstatě druhého případu §u 83 tr. zák. se nevyžaduje, by osobě, do jejíhož domu nebo příbytku pachatel vnikl, byl odpor proti pachateli znemožněn.

IV. V subjektivním směru se vyhledává, by pachatel si byl vědom, že vniká do domu nebo příbytku jiné osoby proti její výslovně projevené nebo alespoň předpokládané vůli, a by měl úmysl, dopustiti se tam násilí na osobě oprávněného nebo jeho lidech domácích nebo na jeho statku.

( Rozhodnutí Zm I 526/26, 29.01.1927 )
Z odůvodnění:
Po objektivní stránce vyžaduje se ke skutkové podstatě zločinu podle §u 83 (příp. druhý) tr. zák., spáchaného bez společníků, by pachatel vnikl se zbraní do domu nebo příbytku jiné osoby a vykonal tam násilí na ní nebo na jejích lidech domácích nebo na jejím statku. Vniknutím rozumí se každé vstoupení do domu nebo příbytku jiné osoby, které se stalo proti vůli oprávněného, ať již vůle byla projevena výslovně nebo bylo ji podle celého stavu věci předpokládati. Pokud však jde o náležitost vykonání násilí, stačí jakékoliv fysické násilí nebo psychické na osobě oprávněného nebo na jeho lidech domácích a jakékoliv fysické násilí na statku oprávněného. Násilí na osobách může zejména záležeti i v nebezpečném vyhrožování.

Co se týče otázky, zda obžalovaný vnikl do příbytku K-ova, uvádí rozsudek v rozhodovacích důvodech: "Obžalovaný nevnikl do světnice Josefa K-e po zralé úvaze a vědomě ve zlém úmyslu, nýbrž ve zlosti, podrážděn výrokem Emila Sch-a, že chce míti ticho, že chce spáti, že musí ráno do práce, nevnikl tudíž do světnice Josefa K-e proti vůli Sch-e neb ostatních lidí domácích, z nichž nikdo zákazu vniknutí do světnice nevyslovil, a také podle výpovědi Emila Sch-e tohoto ani nenapadlo, že by snad obžalovaný mohl do jeho světnice vniknouti, ježto by jinak byl zastrčil dvéře, a tudíž obžalovaný naprosto nevěděl o této vůli a také ji na základě něčeho konkrétního předpokládati nemohl". Pokud jde o objektivní skutkovou podstatu zločinu tu v úvahu přicházejícího, uvádí ještě rozsudek v rozhodovacích důvodech: "Jinak odpor Sch-ův by nebyl (býval) bezúspěšným, když Sch. byl ve světnici s K-em a dvěma ženami".

Tu namítá stížnost státního zastupitelství právem, že okolnost ta nepadá vůbec na váhu, t.j., že je nerozhodnou, neboť ke skutkové podstatě zločinu podle §u 83 (příp. druhý) tr. zák. se nevyžaduje, by osobě, do jejíhož domu nebo příbytku pachatel vnikl, byl odpor proti pachateli znemožněn. Vyslovuje-li dále stížnost ve vývodech vztahujících se k tomuto důvodu zmatečnosti názor, že násilí po rozumu §u 83 (příp. druhý) tr. zák. může býti spácháno i pouhými slovy, dlužno s tímto názorem souhlasiti. Takové psychické násilí může záležeti již v obmezení volnosti vůle svobodně se rozhodovati a jednati. Zejména může spočívati v nebezpečném vyhrožování. Naproti tomu neprovádí stížnost téhož hmotněprávního důvodu zmatečnosti po zákonu, namítajíc, že rozsudek vychází z právně mylného názoru, že pojmu "vniknutí" po rozumu §u 83 tr. zák. odpovídá pouze vkročení do domu nebo příbytku jiné osoby proti její výslovně projevené vůli, neboť rozsudek neobsahuje takového výroku.

Po stránce subjektivní vyhledává se ke skutkové podstatě zločinu podle §u 83 (příp. druhý) tr. zák., by si pachatel byl vědom, že vniká do domu nebo příbytku jiné osob proti její výslovně projevené neb alespoň předpokládané vůli, a by měl úmysl, dopustiti se tam násilí na osobě oprávněného nebo jeho lidech domácích nebo na jeho statku. Zmateční stížnost poukazuje ve svých vývodech k tomu, že rozsudek zjišťuje, že obžalovaný nejprve venku (na dvoře) Sch-ovi vyhrožoval: "Ty kluku pacholku Sch-ů od volů, já tě zabiju", že Sch. ho na to upozornil, že chce spáti a míti ticho, že musí ráno do práce, že obžalovaný hned na to udeřil putnou do dveří u bytu K-ova, které následkem toho se otevřely, že krátce na to vešel s řeznickým nožem do příbytku K-ova a vyhrožoval tam Sch-ovi a ostatním osobám, jež se tam nalézaly, způsobem rozsudkem zjištěným, a vyslovuje názor, že celé jednání obžalovaného nutno bráti za jediný celek a že zlý úmysl obžalovaného dochází v něm zřejmého výrazu. Stížnost, jež v tomto směru ještě uvádí, že obžalovaný musil vzhledem k onomu výroku Emila Sch-e předpokládati, že vstupuje do bytu K-ova proti vůli Emila Sch-e, obzvláště když uváží, že bylo tenkrát pozdě v noci, dává těmito vývody na jevo, že rozsudkový výrok, že obžalovaný nejednal ve zlém úmyslu, jehož je tu podle řečeného třeba, nemůže býti za tohoto stavu věci logicky odůvodněn, a že nalézací soud by byl musil dospěti k opačnému skutkovému závěru v tomto směru, kdyby byl hodnotil ony skutkové okolnosti při zkoumání otázky, zda obžalovaný jednal ve zlém úmyslu, jehož je potřebí ke skutkové podstatě zločinu obžalovanému za vinu kladeného.

Stížnost vytýká tedy rozsudku zřejmým poukazem vady nedostatku důvodů a nejasnosti podle §u 282 čís. 5 tr. ř., vztahující se k rozsudkovému výroku, že obžalovaný nejednal ve zlém úmyslu v §u 83 (příp. druhý) tr. zák. předpokládaném. Těmto výtkám nelze upříti oprávnění. Rozsudek uvádí na odůvodněnou výroku v úvahu tu přicházejícího, že obžalovaný nejednal po zralé úvaze, nýbrž že jednal ve zlosti podrážděn výrokem Emila Sch-a, jakož i v napilosti. Tyto skutečnosti neospravedlňují však logického závěru, že obžalovaný nebyl si vědom, že vniká do příbytku K-ova proti předpokládané vůli oprávněného a že neměl úmyslu vykonati tam násilí na K-ovi nebo jeho lidech domácích. Rozsudek je proto stižen vadou nedostatku důvodů pro výrok o rozhodné skutečnosti.