Rt 2631/1927
I. K subjektivní skutkové podstatě zločinu podle §u 21 čís. 2 zákona se vyhledává úmyslné nadržování pachateli vojenského zločinu po jeho spáchání buď ukrýváním nebo pomáháním k útěku nebo na útěku; předpokládá se, že pachateli bylo známo, že nadržuje osobě, která se dopustila vojenského zločinu.

II. Pro skutkovou podstatu zločinu §u 21 čís. 2 zákona musí býti veškeré náležitosti dotyčného vojenského zločinu jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce splněny již v době nadržování.

III. Skutková podstata vojenského zločinu sběhnutí podle §u 183 voj. tr. zák. vyžaduje nejen, že pachatel opustil vojenskou službu svémocně, nýbrž i, že tak učinil v úmyslu, vymknouti se jí trvale.

( Rozhodnutí Zm I 371/26, 27.01.1927 )
Z odůvodnění:
Jest odůvodněna námitka stížnosti, že v rozsudku není bezvadně zjištěna subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu, totiž, že stěžovatelé úmyslně pomáhali Janu K-ovi, vědouce, že jest vojenským sběhem, zejména také, že věděli, že K. má úmysl trvale opustiti vojenský svazek. K subjektivní skutkové podstatě zločinu podle §u 21 čís. 2 zák. na ochr. rep. se vyhledává úmyslné nadržování pachateli vojenského zločinu po jeho spáchání buď ukrýváním nebo pomáháním k útěku nebo na útěku; předpokládá se, že pachateli bylo známo, že nadržuje osobě, která se dopustila vojenského zločinu.

Těchto náležitostí soud prvé stolice nezjistil bezvadně, a řídě se při tom správným výkladem zákona. Neboť, zjistiv z rozsudku divisního soudu v Josefově ze dne 19. ledna 1926, že Jan K. dne 24. května 1924 uprchl z vojenské služby, že teprve dne 3. října 1924 po dlouhém hledání a stíhání byl dopaden a zatčen a že oním rozsudkem divisního soudu byl odsouzen mimo jiné též pro zločin sběhnutí podle §§ů 183, 190, 195/1, 195/3 voj. tr. zák., přestal na tomto zjištění a nezabýval se blíže otázkou, zda veškeré náležitosti onoho vojenského zločinu jak po objektivní, tak zejména i po subjektivní stránce u Jana K-e byly splněny již v době, kdy obžalovaní podle rozsudku mu nadržovali, a zda stěžovatelé též o tom věděli. Podrobného uvažování a zjištění v tomto směru bylo třeba tím více, poněvadž rozsudek na několika místech užívá výrazu, že Jan K. utekl z vojny (uprchl z vojenské služby), a předpokládá, že obžalovaní to věděli, ačkoliv skutková podstata vojenského zločinu sběhnutí podle §u 183 voj. tr. zák. vyžaduje nejen, že pachatel opustil vojenskou službu svémocně, nýbrž i, že tak učinil v úmyslu vymknouti se jí trvale, čímž tento zločin právě se liší od vojenského přečinu svémocného opuštění služebního místa podle §u 212 voj. tr. zák.