Rt 240/1920
Přípustnost ideální konkurence zločinu vraždy se zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. z.
(Rozh. ze dne 11.8.1920, Kr I 526/20)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Rudolfa M. do rozsudku krajského jako výjimečného soudu v Plzni ze dne 21.5.1920, jímž byl stěžovatel mimo jiné uznán vinným zločinem nedokonané vraždy dle §§ 134 a 135 tr. z., zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. z.
Z o d ů v o d n ě n í :
Důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a), správně čís. 10 tr. ř., spatřuje zmateční stížnost v tom, že i když motivem pokusu vraždy na strážníku Janu K-ovi bylo, by jeho úřední výkon byl zmařen, nebyl tím založen samostatný delikt, pročež prý obžalovaný neměl býti uznán vedle zločinu nedokonané vraždy vinným také ještě zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. z. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Výjimečný soud shledal v činu obžalovaného, který proti policejnímu strážníku Janu K-ovi, službu konajícímu, několikráte z revolveru střelil, jednak v úmyslu, by ho usmrtil, jednak v úmyslu, by výkon služby jeho zmařen byl, vším právem skutkovou podstatu jak nedokonané vraždy, tak veřejného násilí dle § 81 tr. z. Bylyť činem obžalovaného porušeny dva různé statky právní; osobní tělesná integrita Jana K. na straně jedné a veřejný zájem, který vyžaduje toho, by osobám, konajícím úřad, službu nebo příkaz vrchnostenský, dostávalo se zvýšené ochrany proti útokům na ně podnikaným, na straně druhé. Odsouzení pro útok, předsevzatý na tělesnou integritu Jana K. jen ve směru zločinu nedokonané vraždy, k němuž by čin obžalovaného vedl i v tom případě, kdyby jej byl podnikl proti osobě soukromé, zákonem zvláště nechráněné, nebyla by vyčerpána ona stránka zločinného jednání obžalovaného, která spočívá v tom, že, střeliv proti jmenovanému policejnímu strážníkovi, jenž byl ve službě a právě z toho důvodu se jemu zároveň zprotivil tímto skutečným vztažením ruky v úmyslu, by zmařen byl jeho služební výkon, který rozhodovací důvody spatřují v chystaném zatčení obžalovaného. Byla tedy činem obžalovaného založena po stránce objektivní i subjektivní skutková podstata dvou různých činů trestných, a nalézací soud vším právem uznal, že je tu případ (ideální) konkurence dvou samostatných deliktů.